Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCo shůry přichází
Autor
Kamamura
Toto dílo je inspirováno skutečnou událostí; rovněž i jména všech postav, která se v příběhu objeví, jakož i lokace geografické, odpovídají té nejreálnější skutečnosti. Zamlčel jsem pouze název státu a světadílu, kde se příběh odehrál, abych uchránil jeho obyvatele od zhoubných turistických nájezdů a bombardování spřátelenými supervelmocemi. Jedna z postav příběhu (pozorní čtenáři jistě uhádnou, která to byla) se ve svém vezdejším konání inspirovala písní skupiny Buty "Až já budu svatý[->]".
Za vlahého, výjimečně nikoli dusného letního odpoledne opouštím čerstvým krokem Václavskou pasáž na Karlově náměstí v Praze, když tu najednou mně a kolem zewlujícím důchodcům kap-kap-kap, kape cosi na karbid (mě zachránil, jako obvykle, klobouk). Pekně shůry, jako dešťové kapky, ale déšť to, holenkové, není. Kdo se podívá, tomu to spadne přímo do oka.
"Povídám, to oni tam lijí schválně zkušebně vodu do okapů, aby zjistili, kde to protéká," povídá nejstarší ze sroceného hloučku, ten, co prochodil největší světa kraj. Náhle se ve mě (kde se vlastně vzal?), probudil nábožný Slovakomoravák, a tak jsem se ke svému úžasu přistihl, že k nim důvěrně takto promlouvám: "Tož stréco, hen to tuna anjelé na nás chčijó z tej baňi nebeskej. Aj anjél svatý hocikedy si uljaviť musí, vysoko žije, tož zvysoka na nás chčíje. Ako dole, tak i hore, ako to vravel Rudolfko Druhý při hentej transmutáciji zlotých továrov." A poklepal jsem holí o dlažbu, abych dodal svým slovům tudleten... kontrapunkt? Ne, to není ono, jiné slovo...
No, na každý pád, těm dobrým starouškům jsem dočista vzal dech z plic - stojí, očima koulí, nemohou plivnout ani polknout. Až ten nejmazanější se na mě lišácky podíval, a rozesmál se na celé kolo. I viděl jsem, že jsem na Cestě objevil dalšího bratra cechu Šibalského (zednářských rukotřasů nám netřeba), tak jsem mu přátelsky pokynul Farářem Tuckem (tak jsem totiž na vyzvání aplikace Garmin Connect pojmenoval svou vycházkovou hůl), a pokračoval jsem dál, k nákupnímu centru Atrium, které v jednadvacátém století jako modernizovaný chrám konzumu nahradilo coby centrum společenského hemžení jezuitský kostel u Svatého Ignáce, stojící na opačné straně náměstí.
8 názorů
lastgap - jasně, Diana, svět oříšků. Občas tam chodím, ale prodávala tam taková věčně naštvaná paní (že musí prodávat oříšky), nemohl jsem se zbavit pocitu, že její zasloužený hněv dopadá právem i na mě, tak jsem se tomu obchodu vždy raději zbaběle vyhnul. Pekárna u dolního východu ale není marná, chodili jsme tam pro rohlíky, ještě když jsem frekventoval nedalekou ČVUT na Karláku (dole pod pasáží má totiž další budovu, kde se konala cvičení a přednášky. Chodil jsem tam na programování z v jazyce C ;-)
Mimochodem, ta hlavní budova ČVUT na Karláku má od stropu ve středu spirály hlavního točitého schodiště zavěšené Foucaultovo kyvadlo, vždycky mě pohled na ně fascinoval. Když jsem pak četl stejnojmenný román od Umberta Eca, splynula mi v představách budova pařížského muzea Přírodních Věd právě s budovou ČVUT na Karláku, a představoval jsem si volky nevolky, že se děj odehrává právě tam. Safra, ta kniha mě tenkrát dostala...
Díky, kamarádi. Šak mám takový pocit, že za tuhle povídku to teprve ještě schytám. Nebudu ale škrtat vlastní tvorbu, to už by vypadalo přecejen drobátko divně, hihi.
Komu není shúry dáno, může koupit v pasáži. Já rád mandle v hořké čokoládě. Barvitě podaný zážitek.
Přicházím s názorem, že se za Co shůry přichází nemusíš propadat hanbou.
Hm, tak už vám nechcijo len na samotu u lesa ale aj v samotnej Prahe...
jsem rád, že nebudu muset uprostřed noci otevírat členům supervelmocí, až by prováděli domovní prohlídku :D
takhle bžudnózní dílo jsem dlouho nečetl, ale já čtu tak pramálo, že moje předchozí slova nejsou vůbec relevantní ;))
také budu muset sebrat UM a něco vymyslet, už jsem chtěl včera, ale šel jsem se na to vyspat, leč spánek mi vydržel až do rána, kdy jiřička mi řvala do ucha: ty holomku, chtěl si psát a spíš tady zatím jako dřevo, tak jsem ji strčil do trouby, snídat se musí :D:D