Bára má Emilku

Pařížská

Do Pařížské zrovna zavážejí zboží. Z kabiny vyskočí hromotluk, otevře návěs náklaďáku a pomocí háku vytáhne na chodník modré umělohmotné bedny. Tak, paninko, jsem tu s těma ráčmenama. Pěstěná blondýna, opálená karibským sluncem, vykročí z obchodu Patek Philippe, útlocitně pohlédne k bednám a s povzdechem kývne na livrejovaného dveřníka, aby je odnesl do zákasí. Ještě tu mám ty kabele, ukazuje hromotluk dovnitř návěsu. To bude naproti, ukáže blondýna na výklad se štítem Hermés. Tady mi to podškrábněte, já mizím s těma kabelema, loučí se hromotluk. Naproti se situace opakuje.

Mládež

Nad hotelem Continental se otáčí dlouhé rameno jeřábu. Neděle, nadto pokročilá, na tom nic nemění, stavba si žádá pilný provoz. Jeřábník soustředěně tahá za páky, a jen v krátkých chvílích, kdy svítí červená, upíjí z bandasky bílou kávu, co mu ráno uvařila žena. A zatímco tata v potu tváře dobývá rodině chléb, jejich třicetiletý synek nahoře na Letné jezdí na skejtbordu po soklu pomníku pana Stalina a upíjí z plechovky třešňové pivo.

Bára má Emilku

Stály v Ovenecké, dvě hipsterky, jedna, s těhotným břichem, zapřená do berlí, druhá fit. A měnily informace o společných známých: která je v tom, která už porodila a které děcko roste jak z vody. A že Bára má Emilku.

Za desatero domy a desatero silnicemi, několika tramvajovými kolejemi a jedním parkem žijí byjí Bára s Emilkou. Vypravěč o nich neví zhola nic, jen tolik, že se mají rády, protože holky s takovými jmény se musejí mít rády. A to někdy uplně stačí.

Křehká chvíle

Nad letenskou pivnicí už se klene podvečer. A nedělní podvečer, to je čas svého druhu. Hruď bere temný cit, řekl by básník. Lidé v pivnici zjevně nejsou vůči tomu času imunní, nehuláká se tu, jak by se k pivnici hodilo, ani se tu nikdo hurónsky nesměje; jen dívky občas nenápadně odhalí kokosové zoubky. Promlouvá se tu tiše, tak tiše, že nebýt hluku městských autostrád, slyšel bys i šum limonád. A tak tu vládne zvláštní usebrání posledních hodin posledního dne. A když svatý Antonín bije šestou, je to jako by nějaký potměšilec paličkou pokoušel křehkou chvilku.