Stezka orlích hnízd

Dnes se na území lágru rozprostírá zarostlý, nikým neudržovaný kopec, kam chodí krakovští psi srát. Kolem památníku obětem holokaustu krouží dron, ovládaný idiotem ve virtuálních brýlích. Tam, kde si lidé kdysi museli vystačit s kilogramem chleba na týden, stojí McDonald´s.

            Co vede poutníka k tomu, že se s obrovským batohem na zádech vydá na stosedmdesátikilometrovou pěší pouť? Je to sebepoznání, pocit svobody, zbavení se stresu? Či snad méně duchovní, triviálnější důvody, jako shodit pár kilogramů, sám sobě něco dokázat nebo jen tak nasávat do plic čistý vzduch nekonečných borových lesů. Možná hledání vnitřního klidu, duševní vyrovnanosti, víry, boha? Nevím, v našem případě se mi jako nejdosažitelnější jevila poslední možnost.

            Stezka v oblasti Krakovsko-čenstochovské vrchoviny je lemována středověkými hrady, vystavěnými ve 14. století knížetem Kazimírem III. na obranu proti českým králům. Říká se jim orlí hnízda. Začátek cesty se nese ve znamení stinného skalnatého údolí Ojcowského národního parku a vůně čerstvých pstruhů z místních líhní, pečených na všechny způsoby. Večer marně pátráme, kde složit hlavu. Vlastně hledáme jen sprchu, spát se dá kdekoli. Poustevna svatého Salomeie je zamčená a romantická představa o spaní v církevních objektech se záhy hroutí. Ve chvíli zmaru a rezignace pod Pieskowou Skalou vůbec netušíme, že pouhý kilometr před námi je kemp. Někdy má člověk to, co hledá, přímo před očima a stejně to nevidí. Nám štěstí přálo. Nebo jsme si o něj sami řekli. Jako lidé, co přišli po svých, dostáváme slevu. Zlo nechodí pěšky.

            Procházíme polskými poli. Všechny druhy obilí, pšenice, oves, ječmen. Vůně bramborové natě, kopru a čerstvě posečeného strniště mě vrací do dětství. Nezapomenutelné aroma starého zanikajícího světa. Na okamžik se mihnou dvě oranžová liščata, aby se zase rychle ukryla v kukuřici. Uprostřed pastvin se osamoceně tyčí majestátní Forrestův dub. S kulisami odpoledních červánků přímo vybízí k zastavení, ale jsme příliš lační po kilometrech. Až příliš snadno člověk propásne určující okamžiky svého života. Uleháme pod zříceninou Rabsztyn. Po dni hladové chůze se turistická vepřová konzerva s okurkou a chlebem rozplývá na jazyku. Jednou se k tomu stromu vrátím.

            V lesích se s námi pravidelně dávají do řeči fialoví dědci. Košíky plné borůvek a lesních malin jsou jejich celodenní náplní. Trochu jim závidím. Takhle se dá stárnout. Po pětasedmdesáti kilometrech chůze táboříme u jezera v Pilici. Chladná voda vstupuje do těla všemi póry a zklidňuje rozpálená srdce. Další bezesná noc. Ve čtyři ráno listuju v Kazantzakisově románovém životopisu Františka z Assisi. Nemůžu se dočkat východu slunce. Sedm smrtelných hříchů: pýcha, lenost, smilstvo, hněv, nenasytnost, lakomství a závist. Všechny je mám, a to není dobré zjištění. Voda v jezeře se vlní lehkým vánkem. Na protějším břehu rybáři. Tiší blázni. V půl páté přicházejí první otužilci a vrhají se do ledové vody. Šťastní blázni. I když… co je vlastně normální? A kdo jsme my?

            Lidé se dnes v rámci psychohygieny nechávají zavírat do tmy. Pouť je tma. V cizí zemi, v cizím prostředí je poutník jako mimozemské těleso, které je vidět, ale nikdo si jej doopravdy nevšímá. Mimo prostor, mimo čas. Čtyřiadvacet hodin denně sám se sebou. A proudy myšlenek trýzní mysl. Není kam uniknout, není kam se skrýt. Tady člověk sám před sebou neuteče.

            Za rozbřesku balíme stan, ještě nevíme, že nás čeká nejnáročnější část cesty. V ruinách hradu Ogrodzieniec vybudovali luxusní hotel, kde plastikové kreatury zrovna slaví svatbu. Pryč odsud! Spouští se déšť a neutuchá celé odpoledne. Vyhlídka na spaní v lese není moc lákavá. Hotel pod hradem Bakowiec je obsazen mladými horolezci. Musíme dát ještě šest kilometrů, navíc v dešti. Díky tomu překračujeme magickou stovku. Poprvé a naposled si kupujeme pokoj. Po čtyřech dnech konečně normální spánek. Přes tenkou zeď k nám doléhá hlasité vzdychání dívky oddávající se sexu. Hlas bez tváře. Snažím se představit si, jak asi vypadá.

            Pátý den už vidíme světlo na konci tunelu. Hrady Bobolice, Mirów, Ostreznik, končíme ve vsi, kde není široko daleko ani hospoda. Ustýláme si u kapličky za vesnicí. Odpočítávání před posledním startem. Turistická konzerva s okurkou chutná božsky. Před závěrečným dnem ležíme u stanu a koukáme na perseidy. Po půlnoci se obloha zatáhne, zvedne se vítr, přinese bouřku a spustí se vytrvalý déšť.

            Ráno vycházíme za deště, nemá cenu čekat. Ale brzy se vyjasní a druhá půlka dne už je slunečná. Hrad Olsztyn míjíme, nemáme už sílu. Na náměstí se myju v kašně. Čenstochová, jedno z nejvýznamnějších poutních míst Evropy, nám nedává nic zadarmo. Asfaltové peklo. Jestli existuje něco jako genius loci, tak tady ho pohřbili pod tunami betonu a pro jistotu zalili asfaltem. Odpoledne přicházíme k bazilice na Jasné Hoře se slavnou ikonou Panny Marie Čenstochovské, tzv. Černé madony, ochránkyně Polska. Žádná katarze ani magický pocit, jen absolutní únava a zadostiučinění.

            Sedím pod Jasnou Horou a přemýšlím, jaký má smysl tohle putování. Stezku orlích hnízd brzy přetne dálnice. Z hradů se stávají hotely. Na pietních místech rostou nákupní centra. „Jít proti době, v níž žiješ, je povinností svobodného člověka,“ naskočí mi, když si chci vybavit tuhle pouť. Pouť nepřináší rozhřešení ani odpovědi na otázky. Z pouti se člověk nevrací lepší, možná snad jen trochu jiný. Pouť je metaforou života: bojem píle a lenosti, pýchy a pokory, hněvu a vnitřního klidu. Nikdy nekončícím bojem se zlem v nás. Ale kdy bude dovršena moje pouť? Kdy budu na konci své cesty? Možná až se můj syn stane poutníkem - pak snad najdu klid.

            Až si někdy na nádraží budete ťukat na čelo, jak si může někdo zapomenout boty, vězte, že jsou to boty poutníků. Na stanici v Katowicích symbolicky necháváme naši prošlapanou obuv a osvobozujeme zničená chodidla. Z kupéčka vidím zase ta dvě liščata. Jedno se letmo ohlédne za projíždějícím vlakem. Naše pohledy se na okamžik střetly. V očích se mu zalesklo. Možná to byl výsměch, možná výčitka, možná soucit s námi lidmi. Ještě dlouho jsem pak ve stoje u otevřeného okýnka pozoroval obě liščata uhánějící pryč po strništi, než mi definitivně zmizela v dálce. Kupé vlaku prostoupila vůně čerstvě posečeného obilí.