Olomoucké zastavení

Slaví Ludvík!

Dnes slaví svátek Ludvík Viton. Poděkujte mu za krásné kabelky, které nosíte po bulvárech, kufry, které vozíte na kokosové ostrovy, a peněženky, z kterých to neplatíte. Vypujčte si, jako to děláte vždycky, zlatou kartu manžela, milence, kamaráda, a pošlete Ludvíkovi na San Žermén De Prés kytičku.

Olomoucké zastavení

Byl horký srpnový den, právě jako teď, jen o 715 let a 12 dnů dříve. Poobědval, ještě před jedenáctou, jak bylo zvykem, a šel si lehnout, jak dosud je dobrým zvykem.

Dlouho ho vyspat nenechali. Bylo to ale horší než nejhorší sen: vrah, nebo vrazi, to už se nikdo nedozví, pracovali rychle a důsledně, stráže mladičkého, teprve šestnáctiletého krále už k životu nepřivedli.

Tak na tom místě obědvám, rýži a tuňáka z konzervy, je chvíli před dvanáctou, možná i tehdy tu panovala líná atmosféra, sem tam někdo, komu nevyšla robota na zdejších polích a po obědě mu nešlo spát, vstoupil do dómu pomodlit se, právě jako teď.

A možná někdo, potulný mníšek, písmák nebo advokát cestující z Prahy k zemskému soudu až sem, na kraj světa, tady jedl svůj pozdní oběd, podobně chudý, a stal se svědkem té hrozné události.

Na žádné ze svých velmi občasných cest do Olomouce tohle zastavení nevynechám, ať je ráno, kdy Václav ještě ani netušil, osudné poledne, anebo noc, kterou už mířil ke hvězdám.

Věčná cesta k bistru

Tetovanec. Zas jede tramvajkou za svým - do bistra Káva na Miladě, bude tam sedět na stoličce až do večera, sluníčku se dávat, popíjet expreso nasurovo, protože muž, modré obrázky v hojném počtu ukazovat, protože jen v tílku a trenýrkách, smát se na kolemjdoucí, protože hipster. A už se mu tam ani nechce, ale přitahován tím bistrem na Miladě, nemůže jinak.

Každý je přitahován svým bistrem, třebaže ani nechce. Tak soudci a advokáti ráno jezdí tramvajkami a trolejbusy k soudům, a neví už přesně proč, smějí se na ty, kterým uloží desetileté tresty, pak odcházejí do závodního bifé na kaši a pražené filé, advokáti pak ještě rozesílají palmární faktury a chystají se na bridž do klubu, ale ani přesně nevědí proč.

Tak gynekologové ráno jezdí mercedeskami ke svým vagínám, a neví už přesně proč, ale smějí se na ty vagíny a ony se taky smějí svými bezzubými ústy, aniž by věděly proč, někdy to zajiskří a sestřička pak dostane půlhodinku placeného volna.

Tak architekti ráno jezdí metrem do ateliérů k rýsovacím prknům, a neví už přesně proč, ale smějí se na své půdorysy, bokorysy, spadne to, nespadne? ptají se sami sebe, a občas to spadne, ale to už jsou v teple svých postmoderních útulen, pijí argentinské červené a vedou duchaplné řeči.

Tak hebounké holky ráno jezdí taxíky ke svým milencům, a neví už ani proč, podobny přítulným loutkám smějí se jejich choutkám, a ti muži se většinou nesmějí, poněvadž jsou vrcholně soustředěni na výkon, podobně jako atlet těsně předtím, než zahodí kouli do dálky, nevěda vlastně proč.

Tak paní učitelky jezdí školními autobusy do svých kabinetů a tříd, a neví už ani proč, smějí se rozvrhům, osnovám, suplování i řediteli, zejména když ve skříni zbyla griotka, meškají pak ve třídách a to se smějí i děti.

Prostě lidé nemohou jinak. Všichni jdeme za svým bistrem, a nevíme proč.