Vzteková laboratoř

Možná bychom takhle měli svůj vztek rozebrat všichni. Určitě by pak bylo míň hádek a konfliktů. Hezky zpracované.

Jo tak... no ona na ně, když se ke mně se stěkotem rozběhli, tak jakože lehce hystericky zavolala, oni nereagovali a ona pak už jen mlčela, rozhodně se za nimi nerozběhla. Ten, kdo se pohyboval (směrem k ní) jsem byla já... Vlastně by mě dost zajímalo, jak by reagovala, kdyby moje reakce byla vstřícnější, třeba "no, mluvím na ně, protože mám strach, aby na mě neskákali"... 

*je pro mě trochu matoucí

No, já po tobě samozřejmě nechci přesné rozměry plácku, jen jsem chtěl říct, že je nejasnost chování té ženy (majitelky psů) je mě trochu matoucí... Jako, že jedna věc je, jestli panička na psy jen volá a jinak nic, a jiná věc je, jestli na ně volá a vzápětí rychle vyrazí za nimi, a jiná věc je, jestli sice za psy jde, ale tak ležérně a dělá, jak se jí to netýká... Že ji to nějak charakterizuje i ukazuje její postoj k cizímu člověku a že bych do toho trochu potřeboval vidět... Tím, jak se ta panička chová předtím, než promluví, i její slova „tak na ně ale nemluvte“ můžou dostat jiné zabarvení... I vzhledem k tomu, že tím může říkat buď „tímto způsobem na ně nemluvte“ („...jak se vůbec opovažujete mluvit na moje psy a ještě takhle, oni jsou nad vámi, vy babo jago“), nebo třeba „raději na ně nemluvte“ („...prosím, nebo je rozdivočíte a začnou na vás skákat a já je nestihnu odchytit“)... Sice to nasvědčuje spíš té první variantě, ale co já vím...

Kočkodane, díky za zastání :D

Myslím si, ze se paní mýlila – tezko budes se tremi malými detmi baba. ;-)

zázname, děkuji za projevený detailní zájem :) Popravdě neznám přesně na metry rozměry toho plácku, každopádně během celé události (psí běh, rozhovor mně a té ženy) jsme se k sobě postupně přibližovaly, takže ke konci už jsme se dostaly na oněch několik (5?) metrů. Zaangažovat skupinku bych mohla, pravda, úvahou, co si o tom asi ostatní mysleli a jak si asi popovídali, když se vzdálili z doslechu. Nebo úvahou, jestli by žena použila ostřejší výraz než "Babo Jago", pokud by byla sama, bez skupinky (nebo naopak, jestli by se cítila méně sebevědomá a třeba tolik neútočila). Já totiž být jí, tak se studem do země asi propadnu, před těmi ostatními :)

Ještě abych upřesnil ten dotaz (jestli je tam skupinka, nebo jen žena se dvěma psy). Je důležité, že tam byla skupinka, když ta skupinka se nijak neangažovala? Skupinka na mě působí jako neznámá kulisa. Žena s ní stála na kraji plácku a pak s ní odešla. Ale když nikdo z té skupinky nijak nereagoval, tak je otázka, proč ji v textu mít... nebo jestli se nedá nějak zaangažovat.

Já tomu asi nerozumím. Vypravěčka přichází ke koňskému plácku. Na jeho druhém konci stojí skupinka se dvěma psy (nebo jen žena se dvěma psy)? Psi se okamžitě rozběhnou k vypravěčce. Pak vypravěčka mluví s uklidňujícím gestem na psy, aby na ni neskákali. A ta druhá žena to slyší. Takže se mezitím taky přemístila k vypravěčce? Nebo je ten plácek tak malý? Nebo vypravěčka křičí? Nebo nekřičí, ale mluví hodně nahlas / autoritativně / pronikavě, že je to slyšet do dálky?

Po chvíli čtu: Tak tam chvíli jenom stojíme, několik metrů od sebe vzdálené, díváme se navzájem do očí ... Nevím, jestli se tedy majitelka psů mezitím přemístila, nebo celou dobu ty dvě ženy stojí od sebe několik metrů, kolik je několik... jestli labradoři běželi několik metrů, třeba tři, pět, tak se ani pořádně nerozběhli... ale přitom je zmíněno, že ten hnědý tlustší se rozběhl se štěkáním a fakt rychle. Takže to působí, že běželi na delší vzdálenost. A že panička tedy poté, co psi nereagovali, vyrazila za nimi. To ale text nezmiňuje. Takže nevím, co a jak tam vlastně bylo.

Goro: Děkuji, kratší prozaické texty mi neva, ale na delší bych asi neměla trpělivost, vytrvalost nebo co :)

blacksabbath: Tak to víš že mě napadalo všelico. Být to v jiné fázi cyklu, například, nejspíš bych tu psala úplně jiný příběh.

Ostrich: Zajímavá otázka. Možná kdybych hned na začátku neřekla "no dovolte", což není zrovna vlídná reakce, ale třeba mile a přátelsky "Ale já měla potřebu navázat s nimi kontakt, když se na mě tak řítili" a potom bychom teoreticky navázaly debatu, ve které bych mohla zmínit i syna, vodítko a podobné záležitosti. Což by ovšem znamenalo, že si uvědomím a ovládnu svůj vztek hned na začátku, i když byl v tu chvilku ještě mírný. Vztek evolučně určitě svůj význam má, ale skoro si myslím, že když jsou ve vzteku obě strany, tak slouží fakt tak akorát k lepší schopnosti bojovat/bránit se, než aby se v něm daly věci s dlouhodobějším dopadem řešit. (To si aspoň myslím mimo jiné na základě zkušenosti s dětmi.)

Moc pěkné. Doufám, že tady takových textů bude víc. 

Jenom bych k té terapii "jak se zbytečně nenechat unést vlastní emocí" rád přidal cosi jako "Potíž takovéhle příhody je bohužel v tom, že když ta paní příště nezvládne své dva psy a ti poběží proti psychicky labilnějšímu malému dítěti, opravdu může dojít k vážným škodám, třeba i k traumatu. Co s tím? Nedalo by se nějak - bez vzteku - zařídit, aby se zvýšila pravděpodobnost, že jí to dojde a příště je bude mít a vodítku? A není náhodou vztek v takovýchto situacích evolučním vynálezem (Koukolík tomu říká altruistické trestání nebo tak nějak) , který dovoluje udržet sobectví uvnitř lidských skupin v snesitelných mezích?"

tyjo.....parádní rozbor sama sebe....ukočírovat vztek......někdy to nedokážu.....asi bych na to „Babo Jago!“ nejmíň....odpověděla....neslušným gesten a když by kráčela ode mne.....hypnotizovala bych jí slovy...."zakopni, zakopni, zakopni......"   

lenczo, sebevědomí, ba přímo drzost některých lidí je nebetyčná.

Jsem ráda, že se věnuješ také próze, vedeš si velmi dobře!

Janino: Máš pravdu. Chovám jistou naději, že třeba, příště, až to ve mně bude vřít doma, si uvědomím, že když počkám deset minut a nebudu jednat hned, může to být jedině k dobrému...

Annie: Děkuji

Benetka: Děkuju... klienti jsou moji klienti v psychoterapii, zrovna včera jsem s jedním mluvila o vnímání vlastního těla v emocích. A víra... tu asi každý prožívá(me) trochu jinak.

Dobrá práce! Tip a.

Hezky do hloubky rozebraná příhoda. Vzteková laboratoř je určitě fajn, jen je škoda, že člověk na ni má dost prostoru a času většinou "až potom", co k nějakému střetu došlo. Kdyby se tak ve stresové situaci dal čas na chvíli stopnout (jako film)! Odžili bychom si svých pět minut vzteku a propracovali se k uklidnění, pochopení, odpuštění... a pak by se svět zase mohl rozběhnout a my bychom se na svého "soupeře" dokázali rovnou usmát...