Pan Vrtiška: Záhada ropného vrtu

Pan Vrtiška se zamyslel nad tím, jak vzniklo jeho jméno. Třeba nějaký pes vrčel a on ho uklidnil. Možná jeho pejsek vrtěl ocáskem při každém setkání se svými psími kamarády. Nebo vrtačkou vrtal a vrtal, až si přivrtal tuto přezdívku. Ach ano, už si vzpomněl, bylo to asi podle toho dávného případu s tím vrtem.

         Bylo pošmourné ráno, mraky zatažené a nepronikl ani jediný sluneční paprsek. Detektiv se podrbal za uchem a rozhlédl se po nejbližší krajině. Malebné údolí jeho dětství se klenulo mezi dvěma toky bystřin, které se úplně v dálce spojily v jednu. Jak dlouho už tu nebyl? Dvacet, třicet let? „Ach ten čas, ten čas…“ Když tu byl naposledy na pohřbu své maminky, plakal jako dítě. Byl plný smutku, ztráty a bolesti, že se nestihl rozloučit. Musel řešit neodkladný případ, který se stejně nevyřešil. Zatracená věc! Za tu dobu, co tu nebyl, se ves změnila k nepoznání. Škola větší, natřená nažluto místo šedivé a zaprášené budovy, hospoda na druhém konci vsi.     Nakonec ji objevil. Zapadl do ní a hledal svého informátora. Chtěl se o tom podivuhodném nálezu dozvědět co nejvíce. Nedaleko odtud v malebné přírodě luk a polí někdo objevil ropu. Ano, bylo to k nevíře! Zahleděl se informátorovi do očí. „Tolik?“

„Ano, nabízí půl miliardy za akr pozemku.“

V páně Vrtiškových očích se zračil úžas. „A původní majitel? Kam se starý Venca poděl? Doma jsem ho nezastihl, příbuzné nemá, zůstal sám, chudák.“

„Nikdo ho neviděl týdny, šíří se zvěsti, že dostal tučně zaplaceno a odcestoval za lepším bydlem na Kanáry.“

„Děkuji ti, Petře, zůstaň prosím zde a poslouchej, co se kde šustne, já se zatím vypravím za starostou Lojzou.“

Lojza byl jeho kamarád z dětství. Jako kluci spolu lezli po stromech. To bylo výprav na cizí třešně a švestky! Opět se zasnil.

Ale kde je jeho Ferda? Tak se ponořil do dávných vzpomínek, že úplně zapomněl, že má psa. Svého jezevčíka pojmenoval po Ferdovi mravenci. Ferda mravenec dělal práce všeho druhu a jeho Ferda práce všeho psího druhu. Honem ho zavolal. Když k němu pes přiběhl, vyrazili spolu na obecní úřad.

„Lojzo ty stará vojno, jak je to možný, že tu máte ropu?“ zahartusil pan Vrtiška na starostu s přátelskou bodrostí.

„Jiří, je to nějaký divný. Jsem rád, že jsi přijel a že to prozkoumáš.“

Lojza ho potom zavedl na pozemek s tímto neobvyklým nálezem. Pan Vrtiška se nestačil divit. Kolem staré jabloně byla veliká louže hnědé páchnoucí tekutiny.  Ferda vrtěl ohonem a čichal. Potom štěkl. Ano, je to opravdu ropa. Ale kdyby tu byl vrt, tak by přece  to svinstvo stříkalo do výšky, ne? Je to hodně podezřelé, pomyslel si záhadolog…

Tu náhle přijíždí mercedes benz, vystoupí z něj mladá překrásná panička a s energickou chůzí napochoduje na pozemek, jako by jí patřil. Pan Vrtiška zakroutí krkem a ihned zamíří k mladici.

„To je ten vrt?“ Ptá se paní.

„Ano“.

Zadívá se na něj a pak spustí: „Ale to je skandál! To není žádný ropný vrt, ale podvrh, někdo mě šalebně oklamal. Já toho prodejce uškrtím!“

„Chcete říct, že jste novou majitelkou tohoto pozemku?“

„Přesně tak, koupila jsem ho přes internet od neznámého kupce, za přijatelnou cenu přibližně půl miliardy za akr.“ Její tvář se zkrabatila a zčervenala hněvem. „Všechno vypadalo seriózně, jen jsem prostě neměla čas se na vrt zajet podívat dříve, protože jsem měla důležité obchodní jednání.“

Pan Vrtiška se v duchu zamyslel. To je ale zapeklitá situace, v tom bude určitě ještě něco více...Ferda očuchával okolí, nedaleko se kymácel starý ořech, ze kterého spadl jeden zralý plod. Kousek od něj stála stará chatrč a před ní čerstvě zrytá zahrádka. Otočil se a málem narazil do udýchaného starosty Lojzy. „Venca, Venca, Venca,“ s dojemným citem plným lítosti vyslovoval Lojza, slzy mu stékaly po tvářích.

„Proboha, co je s Vencou?“ zeptal se pan Jiří nedočkavě.

„Našli ho asi deset kilometrů odtud, v lomu. Je po smrti,“ vzlykal Lojza. „Prý sebevražda. Ale já tomu nevěřím. Lojza na takový místa nikdy nechodil. Někdo ho tam musel strčit. Anebo…,“ Lojza se zarazil. „Anebo ho někdo zabil a do lomu ho hodil už jako mrtvýho!“ Lojzou cloumal vztek i smutek.

„Tak vidím, že tu máme další záhadu. Neboj, určitě na to přijdem,“ uklidňoval ho pan Vrtiška. I Ferda k němu přiběhl a začal mu olizovat ruku.

„A co mám dělat já? Vy se zabýváte nějakým Vencou…“

„To není nějaký Venca,“ ohradil se starosta. „Ale původní majitel tohoto pozemku.“

„Ach ták, tak vy si asi myslíte, že jsem ho zlikvidovala…“

„Uklidněte se, paní, ehm…“

„Krátká. Sylvie Krátká.“

„Paní Krátká.“ Než stačil něco dalšího říct, všiml si, že Ferda vší silou hrabe pod starým ořechem a zadními packami odhazuje hlínu nasáklou ropou. Vyhloubil už dost velkou jámu.

„Ferdo, ty kluku fištrónská, ukaž, já ti pomůžu.“

A pan Jiří hned se hned začal rozhlížet po nějakém nářadí. Starosta Lojza našel na zemi v roští u chatrče rýč a donesl ho panu Jiřímu. Ten se do práce pustil s vervou sobě vlastní. A najednou jeho rýč na něco narazil. Něco tvrdého. Ale nebyl to kámen. Když odkryli mazlavou hlínu našli prázdný kanystr.“

„Tak takhle to tedy je! Někdo sem tu ropu dovezl! A patrně to nebude jediný kanystr…“ hřímal Lojza.

„To jsem si myslel od začátku,“ prohodil pan Vrtiška ledabyle. Tady ten domek je víc než podezřelej, musíme se podívat dovnitř. Ferdo, stopa!“

Lojza se opřel do zpuchřelých zamčených dveří chatrče a ty hned povolily. Ferda vběhl dovnitř jako první. Bylo tam přítmí, ale jejich oči si rychle na šero zvykly. Na rozviklaném stole ležely nějaké papíry.

„Nebudu nadále užívat svůj pozemek a předám ho novému majiteli,“ bylo na jednom z nich napsáno roztřesenou rukou.

„To psal určitě chudák Venca. Ten, co ho k tomu donutil, musel být vrah!“ naříkal starosta Lojza.

Ferda mezitím pečlivě očuchával všechny kouty. Nakonec štěkl a donesl panu Jiřímu jakousi starou galoši.

„Výborně, kamaráde, teď už jenom najít majitele,“ zaradoval se pan Vrtiška.

Ferda prudce vyrazil ven a začal očichávat boty paní Krátké, která celou dobu zkoprněle sledovala dění kolem sebe. Potom zklamaně zakňučel. Poté začal štěkat na auto.

„Mohla byste nám prosím otevřít váš vůz?“ zeptal se pan Vrtiška zdvořile.

„Jistě,“ řekla madam  a otevřela.

Ferda vyskočil dovnitř jako raketa a prudce se rozštěkal.

„Zdá se, milá dámo, že někdo, kdo jel tímto autem, měl na sobě i tyhle galoše,“ vysvětloval pan Jiří a ukázal obnošenou gumovou obuv.

„Ale to není možné!“ zvolala panička teatrálně, ale po chvíli se zarazila. „Počkejte, auto si nedávno půjčil můj exmanžel, tvrdil, že má svoje auto v servisu…“

„Aha, tak jsme zdá se u toho. Exmanžel. Zdá se, že na vás nastražil past. Dal si do novin inzerát, že prodá ropný vrt, aby z vás dostal peníze. Zřejmě nebyl spokojen s majetkovým vyrovnáním po rozvodu.“

„To máte pravdu, po rozvodu se to opravdu dlouho vleklo. Můj otec byl velice bohatý podnikatel a po jeho smrti veškerý majetek připadl mně jako univerzální dědičce. Ale bohužel to nebyl majetek, který bychom nabyli během manželství. Proto můj ex ostrouhal. Ale nečekala bych, že se sníží k něčemu takovému. A možná i k vraždě…“

Paní Krátká byla na omdlení. Starosta Lojza se jí ujal a vedl ji do vesnice.

„Pojďte, dáte si v hospodě čaj, to bude dobrý.“

A to je taková tečka za tím naším případem, napadla pana Vrtišku slova známého českého nedoceněného klasika. Byl rád, že další záhadu vyřešil. Samozřejmě za Ferdovy spolupráce. Přemýšlel, zda by už neměl udělat tečku za všemi svými případy a usadit se ve své rodné vísce. Ale ne, zatím sem bude jezdit jen na léto. Doma má ještě spoustu knih, které musí přečíst…