Omyl

Omyl

            Zahlédl jsem ji v davu. Ulice byla plná, a přesto jsem ji zahlédl. Stála tam jakoby osvobozená od všeho toho spěchu. Skoro se zdálo, že vyšla do ulic v nepravou dobu. Snad tu iluzi vytvářeli lidé kolem ní. Byli bez jiskry a vlastního zápalu. Pospíchali domů zatíženi starostmi. Se skloněnými hlavami snad v obavě podívat se druhým do očí zarytě mlčeli a tvořili šeď. Obloha byla plná umírajícího dne. Pršelo.

           Díval jsem se na ni. Držela v ruce výstřední deštník a sledovala okolí. Po tváři jí přeběhl lehký ironický úsměv. Asi jí ti lidé kolem připadali zábavní. Jejich rychlé kroky, které ji míjely, nezanechávajíce za sebou nic, co by je v příštích vteřinách připomnělo. Jediný zvuk, který vydávali, byl šum. Davy přece vždycky šumí. Usmívala se tomu. Ona se vždycky jenom usmívala.

          Náhle vstoupila do davu. Neutopila se v něm. Vypadalo to, jakoby ten dav řídila. Procházela jím tak lehce, volně, jako to umí jen člověk zbavený všech přetvářek, znalec lidské nahoty, kumštýř života, jako filozof i nádeník.

          Dav se kolem ní linul a objímal ji jako moře zapomenutý kámen, jako vítr cypřišový háj tam někde na jihu. Dotýkal se jí, laskal ji a čekal v pokoře na další její přání.

          Vtom se naše pohledy střetly. Byla ještě daleko, ale viděl jsem ji. Protáhlá štíhlá tvář a jiskřící oči. Jiskřící oči plné života. Oči živé a chtivé, které vzrušovaly. Čekal jsem na ten moment, těšil jsem se, až mne pozná. Její pohled ale sklouzl stranou. Na okamžik to vypadalo, jako by mě přehlédla. Jako by mě zařadila také do té šedi. Cítil jsem údiv, ubíjející strach propadu do nicoty. Bez zájmu mě minula. Nesla se na vysokých podpatcích ladně a vznešeně. Připomínala barevné léto, připomínala louku plnou květin, připomínala vůni lesa, letní oblohu, teplé večery a všechnu tu ženskou něhu a krásu. Nedotknutelná hrdost.

       „Děvko!“ sykl někdo vedle mě. Otočil jsem se. Nebylo to na ni. Nepřipustil bych to. Nikdy bych to nepřipustil. Surovost toho slova mě ohromila. Nějaký muž v davu nadával ženě.

       Otočil jsem se zpět. Nemohl jsem ji najít. „Veroniko,“ zašeptal jsem. „Veroniko,“ vykřikl jsem a rozběhl se za ní. Chytil jsem ji za ruku. Trhla sebou. „Co chcete?“ vykřikla. Zarazil jsem se. Díval se na mě stejně šedý obličej, jako byly obličeje těch druhých. Zhasnuté plamínky, šeď podzimu, uschlé květy, zatuchlost, mraky a mráz. V tváři strach.

         „Promiňte.“ Byla jednou z davu. „Promiňte, spletl jsem se,“ řekl jsem zklamaně a skoro odevzdaně.

         Dav zahučel. „Co jí chcete?! Vypadněte!“ zakřičel nějaký muž.

„Ne, promiňte,“ opakoval jsem. Byla mi zima a smutno. Pousmála se. Trochu ustrašeně, ale přece. Snad poznala, co cítím. „To nic, to se stane.“

          Muž začal něco říkat. Nevnímal jsem ho. Říkal to jí a výrazně gestikuloval. Dav nás s mručením obcházel. Vypadli jsme z něho. Stali jsme se ostrůvkem.

Nechal jsem je tam. Rychle jsem se otočil a odešel.