Rozhovor se slepičkami, na jihu Moravy (z kolekce „Odposlechnuto“)

Rozhovor se slepičkami, na jihu Moravy (z kolekce „Odposlechnuto“)

(obdobné se ovšem se mi zde stalo, ke konci prosince 2021, či na začátku ledna 2022, nejméně dvakrát -třikrát )

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Přicházím navečer, již za šera, uzamknout dveře, a zhasit světlo ve chlévě, ve kterém, (zejména) přes chladnější část roku, hřadují naše slepice.

Ještě cca metr přede dveřmi, při cestě ke chlévu, startuji rozhovor: ..tak co, slepičky naše, už ležite?!

..Respektive.. ..už sedíte?, opravil jsem se.

To se mi ale také nějak nezdálo, a tak se do třetice všeho dobrého raději ptám ještě přesněji: ..už spíte?!

Teprve při těchto slovech ..klika cvakla,..., dvéře letí,…, Roman vchází do dveří.. .

Shledal jsem, že slepičky sice již spořádaně sedí na bidlech, ale že na mne kulí svoje očka (-některá to levé, některá to pravé,…, a některá, při přímém pohledu vpřed, zvládala na mne kulit i obě svoje očka najednou) .

Usoudil jsem tedy, že slepičky rozhodně zatím nespí,…, ale že přesto je možno (nebo dokonce přímo záhodno) světlo již zde zhasit, a dveře uzamknout.. .

Abych tedy nějak smysluplně dokončil svůj rozhovor (co si budeme povídat, do té doby to spíše byla moje samomluva), řekl jsem ještě: ..já už vám tu zhasnu světlo, a zavřu dveře, jo?!

-A teprve teď se z bidla ozvala některá ze slepiček (nevím jistě, jaké použít citoslovce, a tak mi nezbývá, než se spolehnout na určitou vaši   znalost slepičí řeči): ..dik, dik!

Znělo úplně jako: ..jo, …, jo!

(a ovšem -nezapomněl jsem potom, při svém odchodu z chléva,  ještě poděkovat za nejčerstvěji snesená vajíčka..).