STROMOKŘÁL

Ohýbá hřbet,

poustevník na větrné hůrce,

před tou smrští

avšak neuteče.


Jen my nalezneme úkryt

za průtrže mračen

a pamětihodnosti skryté v mokré hlíně.

Pohladíš stébla smáčená deštěm.


To nám mezi prsty uniká čas

vsákne se do země,kůry,

chřípí mlčenlivých duchů,

u kořenů všeho,pijí...



Na ramenou

nenesou tíhy celého světa

ani půl,

snad pár ptáčků zjara.


Drží vší silou

poslední lístek,i hnízdo osiřelé,

poletuje pírko,

příliš těžké!


Vzpomínají,

na krále i motýly,

dlouho mlčí akolyté bez zpěvu,

sotva zmizí poslední jiřička.