Dívka a moře - Tuleni, tučňáci a žralok bílý VII.

Tuleni, tučňáci a žralok bílý

(leden 2003)

VII.

Na palubě se zastavil čas. Vyděšení muži okamžik nevěřícně zírali na hladinu, která dívku spolkla. Nechápali, co ji vedlo k něčemu tak šílenému.

„Co je?“ vyhrkl Čočka, když se překulili přes zábradlí. Přes hrůzu prožitou v kleci rychle pochopil, že na palubě není něco v pořádku.

„Prcek,“ vzlykl Ichtyl, „skočila na žraloka.“

Oba potápěči byli tvrdí chlapi, kteří věděli, že jejich povolání není bez rizika. Měli mozek vytrénovaný na kritické situace. Na reakci z hrůzného zážitku bude čas později. Někde dole zmizela kamarádka, která nasadila život pro jejich záchranu. Aniž pomysleli na možnost, že by se žralok mohl vrátit, skočili přes pažení. Zbytek posádky se rozběhl po palubě, aby pátrali, zda dívku na hladině nespatří. Ani ne za minutu vykoukli u plošiny dvě hlavy.

„Sem rychle,“ zavolal Čočka a se Zrzounovou pomocí vystrčili na plošinu bezvládné tělo.

Posádka se seběhla kolem dívky. Ichtyl nahmátl tepnu a k úlevě všech kývl. Zatímco ostatní pomáhali potápěčům z vody, začal s oživováním. Po chvilce vykašlala vodu. První krok k návratu do života proběhl hladce, ale tělesná schránka vypadala hůř. Levá strana těla sedřená o hrubou kůži žraloka od lýtka přes stehno až po bok. Stejně tak vypadaly dlaně a předloktí, na nichž se podepsala hřbetní ploutev. Odněkud z vlasů stékal po čele pramínek krve.

„Na ošetřovnu, rychle,“ rozkázal doktor.

Zrzoun vzal opatrně bezvládné tělo do náruče a s Ichtylem v patách se rozběhl ke kajutám. Zbytek chtěl vyrazit za nimi, ale zarazil je šéf: „Jestli jedinej z vás strčí na ošetřovnu třeba jen nos dřív, než to Ichtyl dovolí, příde o něj. Pumpička s Plešounem vytáhnou klec, Čočka se staví pro Zrzouna, a přijdou za mnou do kajuty.“

„Jak?“ položil šéf prostou otázku, když se potápěči uvelebili v křeslech. Po takovém zážitku nemohl nikdo tušit, co to udělá s  psychikou. Během kariéry zažil případy, kdy lidé po útoku žraloka do vody již nikdo nedostal.

„Dobrý,“ zabručel Zrzoun, „ale pro dnešek mám žraloků dost.“

Čočka souhlasně kývl, že má úplně stejný pocit.

„O kameru a výstroj jsme přišli?“ zajímalo dál šéfa.

„Ne, všechno visí na síti. Jsem dost profík, abych to dole nenechal. Ale myslím, že frťana si zasloužíme,“ s ohledem na několikaletou spolupráci si mohl Čočka podobnou žádost dovolit, i když jinak při pobytu na lodi panovala přísná prohibice.

Šéf vytáhl ze skříňky láhev a všem nalil pořádnou lampu. Potom se v místnosti rozhostilo na dlouho ticho. Byla tu ještě jedna otázka, kterou musel položit, ale moc se mu do ní nechtělo.

Nakonec ho vysvobodil Čočka: „Jak se ocitla dole?“

„Nevím a pochybuju, že to někdo ví. Všichni jsme koukali na vás.“

„Ta bestie nás měla na talíři a najednou zmizela, nechápal jsem proč. Ono přes bubliny z mýho dejcháku toho moc vidět nebylo.“

„Takže jste nic neviděli,“ oddechl si šéf.

Zrzounovi konečně došel význam rozhovoru, a tvář nabyla stejné barvy jako vlasy: „To si vážně myslíš, že …“

„Ne,“ zarazil ho šéf dřív, než dokončil větu, „ale jako kapitán a vedoucí výpravy je mou povinností to zjistit. Kdyby se s holkou něco stalo, policie bude klást mnohem všetečnější otázky. Podívej Zrzoune, takový případy se stávaj, a po tom, co jste s Čočkou zažili by záchvat paniky nebyl nic neobvyklýho. Dokonce, i kdyby se prokázalo, že jste ji viděli a utekli, žádnej soud vás neodsoudí. Teď mi ještě řekněte, kde byla.“

„Vznášela se volně ve vodě na druhý straně za kýlem. Moc si nelokla, protože měla v sobě dost vzduchu, kterej ji nadnášel. Zřejmě ji něco omráčilo dřív, než se stačila nadechnout vody.“

Ozvalo se zaklepání, a bez pozvání vtrhl do kajuty Pumpička stejně rudý, jako byla před chvílí tvář Zrzouna. Hned spustil: „Já říkal, že ty nový krámy stojej za hovno. Zlatá naše stará klec. S tou by se nic podobnýho nestalo. Mrkni na to,“ hodil na stůl před šéfa kus kovu, „tohle je držák plováku. To žádným rentgenem nemohlo projít.“

Na zlomenině byla jasně znát světlá část, kde se svar ulomil a tmavá nesoucí stopy strusky. Druhá strana držáku vypadala stejně.

„Máme všechno natočený?“ zajímal se zamračený Pumpička.

„Mně vyrazil kameru náraz žraloka do klece, ale měl jsem zafiksovanej REC, tak běžela dál. Otázka je, co natáčela,“ pokrčil rameny kameraman.

„Myslím, že Ichtyl z paluby točil všechno,“ doplnil informaci šéf.

„Jestli máme záznam, tak z těch šmejdů, co nám prodali klec, sedřem kůži,“ technik popadl torzo držáku a odběhl zjistit, co je zaznamenáno na kamerách.

„Máme dopito, tak se jdu podívat, jak na tom holka je a vy dva slupněte něco na spaní a zalezte do postele,“ rozpustil šéf sezení.

Když vstoupil na ošetřovnu dívka spala. Vzhledem neměla daleko do mumie, jak byla omotána obvazy.

„Jak na tom je?“ vyhrkl hned u dveří.

„Odřeniny jsem vyčistil, některý jsou dost hluboký, na hlavě má šlic a zajímalo by mě, jak k němu přišla,“ sdělil poznatky doktor.

„Řekla něco?“

„Ne, byla v šoku. Klepala se jak ratlík a celou dobu nepromluvila, jen na mě koukala závojem slz, ale ani nepípla. Šéfe tohle vyžle je tvrdá holka. A teď něco, co ti radost neudělá, musí do špitálu.“

„To je to tak zlý?“

„U kohokoliv z nás bych si s tím hlavu nelámal, ale tohle je mladá holka. Život má před sebou a nedokážu ji ošetřit, aby nezůstaly jizvy. To si nezaslouží.“

„Dobře,“ vzdychl šéf, „do Kapskýho města je den plavby. Poplujem nebo mám volat vrtulník?“

„Tak moc to zas nespěchá.“

Přede dveřmi kajuty čekalo překvapení. Všichni čtyři zbývající členové posádky seděli na zemi s očima upřenýma na dveře.

„Co tu vyvádíte?“ vykulil oči šéf.

„Dovnitř nesmíme, ale snad nám konečně někdo řekne, jak na tom Prcek je,“ uvedl důvod Pumpička.

„Vracíme se do Kapskýho města, musí do špitálu. Není to tak špatný, ale chcem, aby na ni byl i dál hezkej pohled.“

„Pokud ji ještě uvidíme,“ povzdechl Plešoun, „po takový zkušenosti může vzít kramle, a tak dobře vaří.“

- pokračování -