30. 9. 2004

30. 9. 2004

ten den byl černej, jako prostředí v Autocadu.

na monitoru očí mi svítily u silnic, stejně jako na počítači, jen bílá čísla v obdélníkových hranicích pozemků, schematické obrysy domů, zdí či oken, a výjimečně lidí, psů, stromů nebo aut. to tehdy, když jsem si je kvůli lepšímu pochopení měřítka v zástavbě osadila do terénu jako pomyslnou stafáž. ve výkresech to děláme často. především kvůli záměrnému odpoutání pozornosti osob rozhodujících o našich projektech (leckterý úředník se už nejednou nostalgicky rozplynul nad propracovaným modelem auta, ve kterém jezdil jako dítě, a neuvědomil si tak obludnost nově navrhované konstrukce v pozadí).

projektujeme bez přestání. na cizích parcelách za cizí peníze pro cizí lidi. nechtějte po projektantech osobní přístup k vektorovému zobrazení vektorového zobrazení pomocí vektorového zobrazení. obdélníky, polygony, kružnice, elipsy. i lidé ve výkresech jsou jen shluky nepravidelných křivek, které jsou určeny geometrií, barvou, typem čáry a příslušností k hladině. dohromady tvoří bloky, skupiny, hladiny nebo externí reference. s těmi může být manipulováno různými způsoby: mohou být měněny, otáčeny, kopírovány, rozbity, zneviditelněny, smazány, odpojeny.

ten den byl černej, jako tučný písmo, velikost 10, ve stylu Times New Roman,

kterým byla napsána listina s razítkem Okresního soudu Praha - západ (mimochodem se jedná o budovu s parcelním číslem 1852/15, sestávající, míněno půdorysně, ze čtyř navzájem spojených obdélníků se symetrickými polygonálními výběžky, vždy v místě jednotlivých vchodů, tj. vždy uprostřed delších stran všech čtyř obdélníků).

černá barva písma nám nekrofilně oznamovala, že náš nepravidelný bílý lichoběžník s miniaturním obdélníčkem s parcelním číslem 723 v katastrálním území 620351, bude prodán, aby byla následně uspokojena pohledávka jakéhosi čtverce s parcelním číslem 2567/12 v katastrálním území 727873. tomu ale ve skutečnosti nedlužíme peníze my, nýbrž shluk křivek pochybných vlastností a nepravidelného tvaru, který nám před dvěma roky, pozor 3D upgrade: onu padající krychličku, stihl prodat. advokát nám vysvětlil, že jde zřejmě o pochybení soudu.

ten den byl černej jako nepravidelnej osmibokej oboustranně kosenej hranol matným lakem natřený rakve s ornamentálním kováním, kterou má na jednom rameni kolikachcete-cípá hvězda Arnolda Schwarzeneggera při jednom záběru v posledním Terminátorovi, zatímco černým válcovitým tělesem s několika zajímavě řešenými prostorovými výčnělky střílí do shluku nepřátel.

30. 9. 2034

ten den byl černej, jako prostředí v Globalcadu.

skupinky nažloutlých nepravidelných vyrendrovaných prostorových plošek ve tvaru lidských těl nerozlučně spojených s modrými vyrendrovanými ploškami svých mobilních telefonů pulsovaly spolu se svými vozy po úseku dálnice D-1 s parcelním číslem 4572/19. na monitoru obrazovky vypadaly jako bakterie nebo v lepším případě mravenci.

do podrobnějšího vyhledávače signálu jsem zadala telefonní číslo toho šmejda, co nás před deseti lety připravil o barák a zmáčkla ENTER. jedno z blikajících světýlek zčervenalo a potvrdilo povinnou identifikaci. nepřejte si vědět, co jsem pak z pozice manipulačního programátora telekomunikačně-demografických vazeb zadala pomocí několika dobře mířených úhozů na klávesnici. červené světýlko na nepatrný okamžik vybuchlo. ve středisku monitoringu bezdrátových komunikací se v bakteriálním řetězci přiblíženého družicového snímku oblasti objevila miniaturní černá mezera.

okamžitě se rozdrnčel výstražný signál. rychle jsem naklikala osvědčenou kombinaci úprav rendrování povrchů čerstvě nekrotických tkání. Globalcad opět nezklamal. na monitoru se objevilo předpokládané  FATAL ERROR. teď už nikdo přesně nezjistí, čeho se ten člověk tak strašně lekl.

omluvila jsem se za chybu do telefonu. „stane se“, zabručela skrutátorka z oddělení selhání životních funkcí, „taky nám to tu někdy blbne…“ ušklíbla jsem se protáhla si klouby. z telefonu ke mně ještě stihlo dolehnout: „Ještě maličkost, nastavte si propříště kratší interval pro autosave, ano?“