Dívka a moře - Tuleni, tučňáci a žralok bílý IX.

Tuleni, tučňáci a žralok bílý

(leden 2003)

IX.

Bílý strop. Divná věc na lodi, pomyslela si, když zaostřila. Pokusila pohnout hlavou, což skončilo syknutím bolestí. Někde nad čelem ji kdosi nejspíš uhodil kladivem. Potom přišel šok v podobě vrásčité tváře černošky, která se nad ní sklonila.

„Hlavou moc nehýbejte mladá paní, pár dnů bude bolet,“ dostala první instrukci, když se probudila následující den po hospitalizaci.

„Kde to jsem?“ vypravila ze sebe trochu s potížemi.

„V Barnardově nemocnici.“

„Proč?“

„Včera vás sem přivezli zafačovanou jak mumii.“

„Co mi je?“ stále nic nechápala.

„Jestli už nebudete spát, zavolám doktora. Všechno vám vysvětlí,“ slíbila černoška a jemně pohladila pacientku po tváři.

Obličej zmizel. Přemýšlela, proč je v nemocnici, když jí došlo, že neví, kdo je. Potlačila nával paniky a zkusila zvednout hlavu, což skončilo prudkou bolestí. Někde v mozku se však pootevřelo okno. Zaťala zuby a škubla hlavou, potom znovu a znovu. Nepřestávala, i když jí po tvářích bolestí stékaly slzy. S každým výronem bolesti se škvíra zvětšovala, a viděla dál. Již věděla, kdo je.

„Co vyvádíte,“ v zorném poli se objevila tvář mladého muže bílé pleti. Jeho ruce jí jemně, ale pevně chytily hlavu.

„Mám v hlavě pusto,“ zašeptala.

„Podle šlice na temeni jste dostala pořádnou ránu a kus mozku ještě spí po sedativech.  Může chvíli trvat, než se paměť vrátí.“

„Bolest pomáhá.“

„Aha, proto jste cukala hlavou. Rozumím, ale to není dobrá cesta, buďte trpělivá. Teď uděláme několik testů.“

„Co mi je?“

„Chybí vám pruh kůže na vnější straně levé nohy od lýtka k boku. Dlaně a vnitřní části předloktí jsou na tom lépe, ale pár dnů bude trvat, než něco vezmete do ruky. Ještě osm stehů na hlavě, teď testy.“

„Jak se mi to stalo?“

„Mladá paní, musíme zkontrolovat vaší motoriku,“ lékař ztrácel s  dívčiným uhýbáním trpělivost.

„Jsem slečna, a dejte mi pokoj,“ zavřela oči na znamení, že audience skončila.

K večeru ji probudil hovor. Jeden tlumený hlas něco důrazně vysvětloval druhému, mnohem hlasitějšímu, který určitě znala. Náhle se okno v mozku otevřelo dokořán. Otočila opatrně hlavu směrem k hlasům. Mezi dveřmi se dohadoval Ichtyl s doktorem, který u ní byl při prvním zmateném kouknutí na svět. Přes hlavy jim nakukovala zrzavá kštice.

„Je vzhůru!“ zahlásil Zrzoun, odstrčil doktora s Ichtylem stranou a vtrhl do pokoje. V závěsu za ním se protáhl zbytek posádky. Zatímco šéf s Pumpičkou a Plešounem zůstali stát u čela postele, Čočka se Zrzounem usedli každý z jedné strany na pelest.

„Prcku díky, jsi to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat,“ Čočka by rád vzal dívku za ruku, ale naštěstí mu včas došlo, že to není dobrý nápad, tak dostala alespoň pusu.

„Jsi formát,“ připojil se i Zrzoun trochu zastřeným hlasem, a rychle si přejel hřbetem ruky oči, „nejradši bych tě hned a tady požádal o ruku, ale mám strach, kdybys nějakým omylem řekla ano.“

„Něco takovýho bych ti nemohla udělat,“ usmála se, ale úsměv vyzněl poněkud křečovitě, protože jí hlavou opět projela bolest.

„Vy dva,“ ozval se od nohou postele Pumpička, „nemusíte ji hned samou láskou sníst. Prcku, jak ti je?“

„Bolí mě hlava, ale už mi to taky trochu myslí. Moc ráda vás všechny vidím,“ vysoukala ze sebe a snažila se je obsáhnout pouze pohledem bez pohybu hlavy.

„Už jste ji viděli, tak ven,“ k posteli přistoupil ošetřující lékař, „na návštěvy je ještě brzo.“

Neochotně se rozloučili, a kromě šéfa vyklidili pokoj. Ten zaujal místo na pelesti po Čočkovi.

„Taky chci poděkovat, ale upřímně ti řeknu, že takovej strach jsem snad ještě nezažil.“

„Já taky ne,“ špitla.

Chvilku na dívku hleděl, než se zeptal: „Nedělá ti problémy mluvit? Chtěl bych něco probrat, ale můžem to nechat na zejtra.“

„Ne, jen nesmím moc hejbat hlavou.“

„V tom případě mám pár otázek. Řeknu je najednou a odpověz v pořadí, jaký ti bude vyhovovat. Chci vědět, jak jsi přišla na blbej nápad skákat žralokovi na záda. Proč si se chytila ploutve a nechala stáhnout pod vodu, a jak jsi přišla k ráně na hlavě.“

„Nevím, proč jsem skočila. Najednou mě přepad hroznej vztek. Nejradši bych do něj bušila třeba holýma rukama, aby zmizel. Až ve vodě mi došlo, že to nebyl dobrej nápad. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku, udržet se po jeho boku. Kdyby mě plácnul ocasem nebo dostal před tlamu, tak …“ oči se jí při té vzpomínce rozšířily hrůzou a několikrát polkla, než mohla pokračovat, „když sebou mrsknul, netušila jsem, co má za lubem. Hřbetní ploutev mě mohla udržet na relativně bezpečným místě. Jenže ten blbec se rozhod pro útěk pod loď. Naposed si vzpomínám na kýl před mou hlavou. Pak už nic.“

„Ostatní se mě budou ptát, můžu jim to tak vylíčit?“

„Jo,“ na souhlas kývla, což opět vyvolalo bolestný úšklebek.

„Tak dobře. Podle doktora si tady poležíš asi dva tejdny. My se můžem zdržet maximálně čtyři dny, než doděláme tuleně. Dokud budem tady, každej den za tebou někdo zaskočí, ale potom musíme na sever,“ zmlkl, protože si všiml, že při posledních slovech zaplavily dívčiny oči slzy.

„Budu se moct ještě vrátit?“ zašeptala a několikrát vzlykla. „Nebo mě vyhodíš? Slibuju, že na žádnýho žraloka už skákat nebudu.“

Šéf se usmál, ale hned zvážněl: „A určitě víš, že se chceš vrátit. Po takovým zážitku by většina lidí potápění vzdala.“

„Chci a vážně už nebudu nic vyvádět.“

„Můžu ti věřit úplně všechno, ale tohle ne. Ty rozum nedostaneš.“

Odpovědí byly velké slzy, stékající po tvářích. Měla strach, velký strach, že dělá příliš problémů a přišla o místo v posádce.

Šéf jí dlaní opatrně slzy otřel a pokračoval: „Nemůžu tě vyhodit i kdybych chtěl, protože by to znamenalo vzpouru, a byl bych bez posádky. Prcku jsi definitivně naše.“

 - konec -