Dívka a moře - Návrat na loď I.

Návrat na loď

(únor 2003)

I.

Čočka se Zrzounem navštěvovali dívku denně. Čtvrtý den se dorazila posádka rozloučit v plné sestavě. Zahrnuli dívku vším možným, co by po zbytek pobytu v nemocnici mohla potřebovat. Po hodině odešli a zůstal pouze šéf.

„Co bude až mě propustí?“ zajímalo dívku.

„Podle doktora tě pustěj za čtrnáct dnů. Potom nesmíš ještě minimálně tejden do vody, než bude nová kůže dostatečně odolná. Záleží na tobě, jestli je strávíš v Kapským městě nebo na lodi.“

„Jak vás najdu?“ vyslovila otázku, kterou dala jasně najevo volbu.

„Budem u pobřeží jižní Namibie a zavolám upřesnění polohy. Objednám u zdejší agentury malý letadlo, je to nejbezpečnější způsob dopravy. Namibie je klidná země, ale ne pro samotnou bílou holku. Nechám ti spojení na pilota. Jakmile se dozvíš, kdy tě přesně pustí, zavoláš mu a sdělíš cíl. Z nemocnice ke stanovišti letadla si vezmeš taxíka. Jasný?“

„On trefí?“

„Kdo? Taxík?“ nepochopil šéf otázku.

„Pilot,“ upřesnila.

„Začni se konečně vyjadřovat, jako zbytek světa. Nejsem věštec, abych domejšlel tvoje myšlenkový pochody,“ vytýkal jí způsob vyjadřování mnohokrát, ale zbytečně, „pilot samozřejmě trefí.“

„Snad jo,“ vzdychla při představě, že může skončit někde v zapomenuté domorodé vesnici místo u milovaného moře.

„Určitě trefí. Teď musím běžet, v tašce máš oblečení a tady nějaký peníze,“ podal jí několik bankovek, „ať tu nejsi za chudáka.“

„To nejde, nejsou moje. V kabině mám ve stole dolary.“

„Tohle je poprvý, kdy dávám ženský peníze, nic za to nechci a ona je odmítá. Nekecej a ber, než si to rozmyslím,“ přidal ještě pusu na čelo a rychle odešel.

Věděla, že ji mají kolegové rádi, ale slzami v očích šéfa byla zaskočená. Netušila, že se pod tvrdou slupkou nekompromisního kapitána skrývá měkké srdce schopné citu. Po jeho odchodu se opatrně otočila na zdravý bok a zatáhla oponu před zbytkem světa.

Uzavřená v samotě prožila čtrnáct dnů hospitalizace. Personál brzy pochopil její nechuť komunikovat a respektoval to. V polovině druhého týdne volal šéf s upřesněním místa setkání. Mělo jím být Namibijské město Luderitz, vzdálené asi devět set kilometrů od Kapského města. Hned po telefonátu zavolala pilota, který slíbil poslat auto z agentury, aby nemusela taxíkem.

Konečně se dočkala, jen letadlo bylo k dispozici až další den. Díky Ichtyolově známosti s ředitelem nemocnice nechali dívku na pokoji, aby nemusela do hotelu. Po ráně na hlavě zůstala jizva skrytá ve vlasech. Na levé noze od lýtka k boku svítil v hnědi opálené nohy lampas nové kůže. Dlaně a předloktí vypadaly obdobně.

Jestliže snášela pobyt na lůžku se stoickým klidem, od svítání netrpělivě přecházela po pokoji při čekání na auto. Konečně se ozvalo zaklepání a vešla sestra, která ji měla na starosti po dobu hospitalizace. Dívka došla k názoru, že musí v nemocnici bydlet nebo mít službu čtyřiadvacet hodin denně sedm dnů v týdnu.

„Děvče, máte tu odvoz,“ sdělila sestra a natáhla ruku po batůžku.

„Já sama,“ odmítla pomoc, objala černošku a políbila ji na tvář, „děkuju, byla jste na mě hodná, i když se mnou zábava nebyla.“

„Vaše zranění musela bolet a vy jste ani nepípla, nestěžovala si a nenadávala mi. Sloužím na pokojích pro prominenty léta. Jsem zvyklá na nejhorší zacházení, urážky i osočování kvůli barvě kůže. Pochopila jsem, že vaše málomluvnost nepramení z pocitu nadřazenosti. Kéž by byli takoví všichni pacienti,“ vzdychla sestra, „šťastnou cestu, Bůh vás provázej.“

Řidič z turistické agentury asi očekával celebritu a byl zjevně překvapen drobnou dívkou s batůžkem. Nicméně úslužně otevřel dveře limuzíny, aby mohla nastoupit. Tím jeho vstřícnost skončila. K radosti pasažérky celou cestu mlčel.

Na letišti zamířili k hangáru, před nímž stálo titěrné letadélko. Oč menší byl nedůvěryhodně vyhlížející dopravní prostředek, o to větší dojem vyvolal pilot. Nevěřícně přeskočila pohledem z letadla na muže vážícího alespoň sto padesát kilo. Pokud se nějakým zázrakem protlačí do kokpitu, je vyloučené, aby stroj s takovou zátěží vzlétl.

„Poletíme,“ popoháněl jí pilot, „čekaj nás tři hodiny letu, a chci se ještě dneska vrátit.“

„Když myslíš,“ zamumlala dívka a vylezla do letadla.

K jejímu údivu se tlouštík za mohutného funění skutečně do kabiny vecpal, jen křídlo na jeho straně pokleslo. Po krátkém pojíždění a na tak malý stroj dost dlouhém rozjezdu, byli konečně ve vzduchu.

Jestliže řidič limuzíny držel nos vysoko, pilot si na povýšeného nehrál. Sotva vystoupali na letovou hladinu, spustil lavinu otázek. Ze slušnosti občas odpověděla Ano nebo Ne, zbytek ignorovala. K její úlevě delší odpovědi nevyžadoval. Zřejmě mu stačilo, že mluví sám.

Po hodině slušnost vzdala a přitiskla nos k okénku. Kopírovali pobřeží, kde stále víc začínala převládat step nad obdělanou půdou. Na úrovni jakéhosi města změnil pilot kurs nad pevninu.

„Strandfontein,“ zazněla slova vybočující z pilotova plácání.

„Cože?“

„Strandfontein,“ opakoval první užitečnou informaci od startu, „poslední město, který stojí za řeč. Za pár mil přeletíme Olifants River, pak budou jen vesnice a malý sídla. Po dalších padesáti mílích překonáme hranici provincie Severní Kapsko, dál je osídlení hodně řídký. Vezmem to podél národního parku Namaqua, kde sice neuvidíte stáda zeber ani pakoňů, ale nádherné scenérie. Jestli vás to zajímá, poletím ve sto metrech. Budete mít krajinu, jako na dlani.“

„Díky, budu vám vděčná,“ přijala nabídku v naději, že let v nízké výšce blízko hor zaměstná pilota natolik, aby zmlkl.

Nezmlkl docela, ale chvílemi bylo v kabině přece jen ticho. Sledovala krajinu hrající všemi barvami, jak step přecházela v polopoušť. Letěli něco přes dvě hodiny, když si všimla kousek od pobřeží oplocených ploch a podivných staveb.

„Co to je?“ riskla dotaz doufajíc, že odpověď nepotrvá celou cestu.

„Diamantové doly. Většinou zavřené, ale tu a tam se ještě těží. Znamená to, že za chvíli přeletíme hranice s Namibií u Alexander Bay. Potřebuju tu na chvilku přistát. Mám převzít pro známého v Luderitzu balíček. Neřeknete to? Měl bych u firmy problémy,“ pilot zmlkl a zůstal na dívku tázavě hledět.

„Je mi to jedno,“ pokrčila rameny.

Dosedli na travnatém pásu uprostřed křovisek, na jehož konci čekalo auto. Když letadlo zastavilo, přiběhl jakýsi člověk, podal pilotovi balíček, a za chvilku byli opět na původním kurzu.

- pokračování -