Třinácté znamení

Slzy obsahují sůl a jsou zbytkem vnitřního citového spalování. Stejně tak i sůl je zbytkem po spalování, což se můžeme dočíst v mnohých arkanických pojednáních. Sůl se nachází jak ve vesmíru, tak i v každém člověku a je součástí mystické triády. Je to jedno z velkých alchymických mystérií.
V nejstarší známe latinské literatuře neoznačovalo slovo sal jenom běžnou sůl, ale i chytrost a vtip. Někteří alchymisté používali pro sůl symbol obdélníku nebo čtverce. Chtěli tak vyjádřit mystéria čtyř živlů čtyřmi čarami,které vymezují prázdný prostor, nebo to snad měla být kresba rakve? Dodnes přece není nezvyklé vkládat do rakví sůl. Představuje snad sůl myšlenkový proces člověka, který je procesem smrti? Je snad pozůstatkem duchovní činnosti, která se odehrává v hlavě a jako součást alchymické triády zůstává, i když život prchne? Mnohým se jeví jako netečný bílý prášek, a přesto je jedním z velkých tajemství a symbolem zasvěcení. Kdysi představovala cosi jako posvátnou smlouvu, která nesměla být nikdy porušena a ve středověku měla velký společenský význam. Slánka se totiž kladla na jídelní stůl tak, aby oddělila důležité lidi, kteří seděli „nad solí“ a tedy blíže hostiteli.

Zvolna jsem kráčel letním pozdním odpolednem přes Piazza Duomo a vlažný vánek mě hladil po tváři.  Musel jsem mít ve tváři hodně nedočkavý výraz a zřejmě jsem i neobvykle spěchal, protože na via Orefici se za mnou pár chodců otočilo. Zahnul jsem doleva na Via Meravigli, potkal jsem několik známých, ne však přátel a tak jsem je jen letmo pozdravil. Neubíral jsem na rychlosti svých kroků a mířil ke svému cíli, kterým byla Corso Magenta. Tam je klášter Santa Maria delle Grazie, kde jsem byl tehdy novicem. Psal se rok 1497 a na Miláno se snášel další teplý podvečer. Když jsem otevřel boční dvířka kostela a vstoupil na chladnou dlažbu cítil jsem v sobě zvláštní rozechvění a vzrušení a v zádech mě příjemně mrazilo. Bylo to tak pokaždé, když jsem se šel podívat, jak pokročila práce v refektáři. Ozvěna mých kroků se odrážela od kamenných stěn a rozléhala se celou chrámovou lodí.  Dával jsem si však pozor, aby mé kroky byly co nejtišší a já příliš nenarušil vznešenost, dominanci a napětí chvíle. Plameny svíček se chvěly v chladném vzduchu a pohrávaly si se stíny. Jak jsem se k refektáři blížil, sílila i vůně temperových barev. Opatrně a velmi potichu jsem vkročil do místnosti. Čelem k severní stěně a zády ke mně stál nehybně muž a vypadal jakoby si povídal s nebesy. Měl jednoduchý, od barev ušpiněný šat, dlouhé vlasy, nohy mírně rozkročené, levou ruku volně spuštěnou podle těla a palcem a ukazováčkem pravé si podpíral bradu.  Zřetelně jsem vnímal, jak naplňuje celý prostor svou osobností. Do tváře jsem mu neviděl, ale to nebylo třeba, jelikož jsem ho dobře znal. Svíčky a olejové lampy dávaly místnosti dostatek světla. Mohl jsem si tedy nerušeně a se zatajeným dechem prohlížet dílo, které pokrývalo celou stěnu před mužem a zdálo se, že k jeho dokončení už nebude třeba příliš mnoho času. Mysl, srdce i duch tady vedly ruku génia. Třináct lidí za stolem, dvanáct apoštolů, dvanáct představitelů dvanácti slunečních znamení. Třináctý, Kristus, který se naučil spojovat pozitivní vlastnosti všech těchto dvanácti znamení a vypořádat se s negativními jevy každého z nich. Každý tah štětce nemohl nechat nikoho na pochybách o výborné znalosti těla i duše člověka. Dokonalé zachycení chvíle, kdy Kristus řekl apoštolům, že jeden z nich jej zradí. Věta zasáhla všechny jako blesk a každý z nich odpovídal různě na tuto krutou výzvu, každý podle své povahy. Prohlížel jsem si studie charakterů zralých mužů, dokonalou projekci vzrušení, rozhněvání, zděšení, strachu a nejistoty. Naprosto vše bylo vepsáno do výrazů ve tvářích, pohybů, posunků, do očí i rukou. Poznal jsem je okamžitě. Petr narozený v Beranu, Jan v Rybách, Nevěřící Tomáš v Panně, Pavel v Blížencích a další. Každý opravdu jako dokonalý zástupce svého já. Poté můj pohled spočinul na postavě Jidáše, ano ten byl narozen ve Štíru. Třináct lidí v celistvosti svých povah tak různých, a přesto všichni v podivuhodné souhře. Dokonale vyvážená, a přece živá skladba.
Najednou mojí pozornost upoutalo cosi jiného. Nad nehybně stojícím mužem se ve vzduchu vznášely symboly celého zvěrokruhu. Byly rozmazané, ale i přesto jsem je dokázal rozpoznat. Všechny, až na jeden. A tak jsem si začal pomáhat odpočítáváním na prstech. Spočítal jsem je a nemohl jsem uvěřit, spočítal jsem je ještě jednou a, ano, skutečně jich bylo třináct. Symbol třináctého znamení jsem však nebyl schopen poznat. Musel jsem hodně namáhat oči a sám tak zaostřit, abych se mohl pokusit identifikovat i ten poslední, třináctý. Pak se najednou, na krátkou chvíli celý obraz zaostřil a já jsem si byl jistý. Třináctým znamením zvěrokruhu byla slánka. Sotva proběhla tato informace mým vědomím, výjev se ztratil.
Oslovil jsem muže potichu, jen polohlasem, abych ho nevylekal: „Dobrý večer, Leonardo.“ Pomalu a plynule se ke mně otočil tak, že jsem viděl jeho výrazné a dobromyslné oči. „Dobrý večer, Matteo“, slyšel jsem jeho tichá slova.
„Je pro mě nemožné, abych vypověděl své pocity, které ve mně vyvolává pohled na tu krásu, ale zcela jistě vím, že vévoda il Moro bude unešen“, řekl jsem jakoby na svou omluvu za jeho vyrušení. Jeho shovívavý úsměv mě byl dostačující odpovědí.
Chodil jsem vás pozorovat při práci víc jak rok a měl bych jedno přání“, pokračoval jsem ve svém monologu a udělal jsem pár nesmělých kroků směrem k němu. Povytáhl husté obočí a podíval se mi zpříma do očí.
„Prosím nechejte Jidáše na stole převrhnout slánku“, odvážil jsem se k vyslovení své prosby a zdálo se mě, jako bych svá slova zakřičel. V očích se mu zablesklo a v jeho úsměvu se objevilo cosi šibalského i ďábelského současně.
„Ano, Matteo, ano“, řekl potichu, avšak tentokrát se patrným důrazem a otočil se zpět, čelem k fresce.
Tehdy jsem věděl, že Poslední večeři dokončí během několika týdnů stejně tak dobře, jako, že je čas odejít a nechat ho při práci samotného.

Sůl je popel našich myšlenek. Žádný alchymista by ale nikdy neřekl, že něco může zemřít v tom smyslu, že by to bylo trvale vyloučeno ze života. Smrt je jen mezihra mezi životy.