Dívka a moře - Návrat na loď III.

Návrat na loď

(únor 2003)

III.

Po chvíli, během níž se důstojník s civilem o něčem dohadovali, vtrhla do místnosti šestice vojáků. Jeden vyzval dívku, aby ho následovala na konec chodby do kanceláře zařízené stejně chudě, jako byla ta, v níž probíhal výslech. Voják zkontroloval, zda jsou zajištěna okna, otevíraná vytažením spodní poloviny. Spokojený s výsledkem obsadil jedinou židli v místnosti.

U stolu složila věci v batůžku. Vojákovi, který si ji celou dobu prohlížel, nevěnovala pozornost. Potom se začala zaobírat svou situací. Na lodi snad zaznamenali přelet letadla, ale je otázkou, zda jim pilot zavolal. Pokud ano, měl by každou chvíli někdo dorazit. Jestli zprávu nedostali, může tu ztvrdnout dlouho.

Během přemítání procházela místností a nenápadně vyzkoušela zarážky oken, zda jdou vysunout. Nejednala s konkrétním cílem, ale nebylo od věci prověřit možnou únikovou cestu. Také si všimla klíče v zámku dveří.

Z dalšího rozjímání vyrušil dívku nepříjemný pocit a prudce se otočila. Za ní stál voják, z jehož pohledu neměla dobrý pocit. Pokusila se uhnout stranou, ale popadl dívku za ramena a přirazil na stěnu. Potom ruce sjely níž, kde prsty bolestivě stiskly prsa. Pochopila, že s hrubou silou nemůže soupeřit a přestala vzdorovat. Voják posunoval ruku z ňadra směrem ke klínu. Celou dobu upřeně sledoval její obličej.

Přemejšlej holka, přemejšlej, snažila se přimět mozek k činnosti. Myslela na dobu, kdy táta cvičil dcery v sebeobraně. Již několikrát zužitkovala získané návyky a nyní potřebovala něco hodně účinného. Vzpomněla si na poučku, že když se chlapovi odkrví mozek potřebou většího množství tekutiny v jiných místech, není schopen rychle reagovat. Potlačila strach a zvedla ruce nad hlavu.

Voják zřejmě pochopil gesto, jako výraz odevzdání a uchopil oběma rukama lem tílka, které nyní půjde bez problémů svléknout. Zrychlený dech svědčil o narůstajícím vzrušení.

Počkala na okamžik, kdy měla obnažená prsa, která snad upoutají vojákův pohled. Povedlo se, zaútočila sotva sklopil zrak. Díky rozdílu postav měla dlaně na úrovni útočníkova obličeje. Sevřela pěsti a vrazila mu klouby do očí. Účinek byl okamžitý. Zařval, přikryl si dlaněmi oči a zapotácel se vzad. Sjela do dřepu, následoval kotoul stranou, kde vyskočila na nohy, zatímco oslepený muž křičící bolestí zakopl o židli. Následoval pád s nárazem hlavy o zeď, který ho zřejmě připravil o vědomí, protože přestal řvát. 

V nastalém tichu uslyšela na chodbě dupot. Vrhla se ke dveřím, kde otočila klíčem dřív, než kdosi vzal za kliku. Popadla batůžek, vytáhla spodní část okna a vyskočila ven. Místnost, kde byla zavřená ležela na samém konci budovy. Pohledem za roh zjistila, že na stěně není žádné okno, což skýtalo naději dosáhnout plotu, aniž ji kdokoliv spatří. Vyrazila k poslední překážce na cestě za svobodou. Plot již naštěstí přišel o horní část ze žiletkového drátu. Přehodila batůžek a vyjela po pletivu jako veverka. Strach s vyplaveným adrenalinem dodal sílu, kterou by v útlém těle nikdo nehledal.

Dalším cílem byl asi padesát metrů vzdálený keř. Překonala je tryskem, za který by se nemusel stydět ani dostihový kůň. Tam sebou plácla do prohlubně lapajíc po dechu. Po chvilce opatrně zvedla hlavu, aby zjistila, co se děje u budovy. Zřejmě směr útěku nezaznamenali, protože před budovou udílel důstojník pětici mužů rozkazy opisujíc rukou ve vzduchu oblouky.

Bylo jasné, že musí dál. U malého keříku ji dřív nebo později objeví. Necelých deset metrů dál byl souvislý pás křovin, který mohl poskytnout úkryt. Po chvíli objevila u země malý otvor. Při troše štěstí, povede na druhou stranu nebo poskytne útočiště. Hnědé šortky splývaly s prachem stejně jako opálená pleť. však svítilo na dálku. Přetočila se na záda, svlékla žluté tílko a nacpala ho do batůžku.

Zbývající kus se pro jistotu plazila. Otvor nebyl tak velký, jak z dálky vypadal, větve škrábaly do holých zad, ale nepovolila. Po dvou metrech se prodrala na konec tunelu. Nejdřív vystrčila batůžek, potom hlavu, ale ihned zajela zpět. Několik kroků od díry stála hyena a zřejmě s velkým zájmem sledovala, co z otvoru vyleze.

Neměla daleko k pláči. Za ní vojáci, kterým zranila nebo možná oslepila kamaráda a před ní hyena. Přemítala, co o šelmách ví. Zjistila, že nic moc. Silní dravci, žijící ve smečkách, kteří dokáží odehnat od kořisti i lva. Nakonec došla k závěru, že hyena je přijatelnějším východiskem než lidé.

Jako malá znala jménem všechny psi ve čtvrti, kde bydleli. Do školy vyrážela dřív, aby každého pozdravila, dala mu kousek svačiny nebo podrbala za ušima. Rovněž měla přehled o ježcích a věděla kolik mladých přežilo zimu. K údivu spolužáků krmila před školou z ruky veverky, které před ostatními utíkaly. V zoologické zahradě šokovala okolí, když proklouzla ke kleci, aby pohladila lva. Na varování, že může přijít k úhoně, odpovídala udiveně Proč, jsou to kamarádi. Nechápala, proč šílí, věděla, že jí neublíží. Sama netušila, kde bere jistotu, kdy jsou zvířata nebezpečná, a kdy ne.

Znovu opatrně vykoukla z křoví. Pokud by hyena zaútočila byla připravená couvnout a batůžkem ucpat otvor. Šelma stála na stejném místě nespouštějíc oči z díry. Chvíli tak na sebe jen civěly.

„Čau hyeno,“ zahájila dívka tiše rozhovor.

Hyena ohrnula pysky a zavrčela.

„Taky mě těší,“ navázala, „doufám, že nejsi hladová.“

Hyena znovu ohrnula pysky a zavrčela.

„Hele, když mě necháš vylízt z tý díry, tak pochopíš, že na mě by sis nepošmákla. Jsem dost hubená.“

Hyena možná již slyšela výkřiky strachu, když někoho překvapila, ale tichý melodický hlas asi nikdy. Zdržela se dalších komentářů a sedla na zadek překvapená, že to podivné, co kouká z křoví, neutíká.

„No vidíš,“ usmála se dívka, „tak je to pohodlnější, protože já toho mám dost na srdci. Holka, jsem ve velkým průšvihu. Vyjel po mě chlap a hledaj mě jeho kamarádi. Určitě víš, jaký mužský jsou. Jako ženská bys mě měla pochopit a nesežrat.“

Během řeči se pomalu vysoukala z křoví. Hyena seděla na místě s hlavou mírně nakloněnou ke straně, jako to dělají psi.

„Tak vidíš, jak nám to jde,“ pokračovala a usedla naproti šelmě, „budem si ještě povídat, i když ty toho asi moc nenamluvíš. Kdybys mi mohla nějak pomoct, ale ty tu dřepíš a jen čumíš. Měla by si někdy na sebe kouknout do zrcadla, protože nejsi žádná krasavice, a ještě k tomu čumíš dost blbě. Fakt, blbě …“

Celou dobu seděla a jen mluvila. Teď se zkusila posunout dál od hyeny. Té však počin nebyl vhod, protože vstala a začala vrčet.

„Promiň, promiň, už budu hodná,“ omlouvala se a znehybněla, „ty si zase hezky sedni a přestaň na mě vrčet.“

- pokračování -