Dívka a moře - Návrat na loď V.

Návrat na loď

(únor 2003)

V.

Kapitán zuřil a posádka seděla zaraženě v jídelně pod dohledem ozbrojeného vojáka. Když viděli před několika hodinami přilétat malé letadlo, byli si téměř jistí, že je na jeho palubě dívka. Čekali do dvou, zda se ozve podle domluvy pilot. Ve čtvrt na tři šéf nařídil Zrzounovi vyrazit na letiště. Auto zapůjčené od majitele přístavní hospůdky stálo připravené na konci mola. Potápěč ještě nedošel k vozidlu, když přijel jeep, z něhož vyskočil běloch v civilu se čtyřmi vojáky a vrhli se na palubu Mary.

Za lávkou narazili na šéfa a civil vyštěkl: „Zavolejte kapitána.“

„Já jsem kapitán.“

„Svolejte posádku a připravte si všichni papíry. To platí i o lodním deníku,“ nařídil civil, aniž uznal za vhodné se představit.

„Co jste zač a co chcete?“ vyhrkl překvapený šéf.

Posádku shromažďovat nemusel, protože vyběhli na palubu zjistit původ dupotu těžkých bot, které se rozléhalo celou lodí.

Civil vytáhl náprsní tašku a ukázal odznak: „Interpol, všichni jste i s lodí dočasně zadrženi pro podezření z pašování diamantů.“

Šéf pohlédl na oblohu a zakroutil hlavou: „Dneska je horko, takže vám asi hráblo z něho. Co blábolíte za blbosti?“

„Jdem na můstek a posádce nařiďte, aby tam přišli po jednom s osobními doklady.“

„Papíry jsou zamčený v trezoru,“ odpověděl šéf, který se již vzpamatoval z překvapení, „a protože s váma asi nebude rozumná řeč, tak radši půjdem.“

Na můstku vyndal z pokladny deník a podal ho muži od Interpolu. Tím získal několik vteřin času, aby mohl z hromádky pasů jeden zastrčit mezi ostatní lejstra. Nepochyboval, že Zrzoun není takový blázen, aby se vracel.

Policista prolistoval pasy, a kromě jednoho je odhodil na stůl: „Jak dlouho ho znáte?“ otočil k šéfovi pas Plešouna, aby viděl fotku.

„Asi dvanáct let, je skvělej kormidelník.“

„Víte, že na něj byl vydán v Indonésii mezinárodní zatykač?“

„Ne,“ zalhal kapitán.

Plešounův pas přistál na hromádce ostatních s vysvětlením: „Je to už promlčený, ale tamním přístavům by se měl stejně vyhýbat,“ potom policista změnil téma, „nikdo z posádky vám nechybí?“

V šéfovi hrklo při myšlence na Zrzouna, ale zachoval klid: „Ne.“

„Tak na koho to tu čekáte? Mám jiný informace.“

„Aha,“ oddechl si kapitán, „na kolegyni, která byla hospitalizovaná v Barnardově nemocnici v Kapským městě. Dnes má přiletět.“

„Necelých dvacet let, metr pětapadesát, štíhlá, hnědé vlasy do pasu, hnědé oči,“ vychrlil policista, a když šéf přikývl, pokračoval, „přiletěla, ale se zastávkou před hranicemi, kde obdržela balíček s diamanty, aby ho tady někomu předala.“

„To je blbost,“ vyhrkl šéf.

„To je,“ skočil jim do řeči důstojník, který se již od příchodu na loď tvářil rozmrzele, „nic jsme u ní nenašli a k ničemu se nepřiznala. Pokud nějaký kameny vůbec vezli, foukl s nimi pilot.“

„Vy tu nejste od toho, abyste zasahoval do vyšetřování,“ obořil se na něho policista.

„Akci na letišti jste velel vy a jak dopadla?“ bránil se černoch.

„Kdyby nebylo neschopnosti vašeho vojáka, tak jsme tu ženskou ještě měli,“ pěnil policista s tváří rudou, jako šarlatový korál.

„Kde je?“ zařval šéf a vyletěl ze židle.

„Utekla a zmrzačila vojáka, který ji hlídal. To je totéž, jako by se ke všemu přiznala,“ stál si za svým vyslanec Interpolu.

„To myslíte vážně? Vám z toho horka fakt přeskočilo! Vždyť jste ji viděl, copak by mohlo takový vyžle vyřídit vojáka?!“ křičel šéf, až drnčeli tabulky v oknech můstku. „Kde je?!“

„Někde tam,“ mávl rukou důstojník, „zmizela do stepi. Zkoušeli jsme ji najít, ale bylo nás málo, když se schovává.“¨

„Pitomci, debilové, omezenci, co si počne holka bez zkušeností sama ve stepi. Jestli se jí něco stane, stáhnu z vás za živa kůži!“

„Už jsem volal na pomoc jednotku, dorazí kolem pátý a prohledají okolí letiště. Daleko utéct nemohla. Asi by bylo dobře, kdybyste se i posádkou pátrání zúčastnili. Když vás zahlédne nebude utíkat.“

Šéf klesl do židle: „Co tomu vojákovi udělala?“

„Asi přišel o oči,“ vysvětlil důstojník, „ale ji z toho neviním.“

„I když se prokáže, že s pašováním nemá nic společnýho, zmrzačila vojáka vaší země, a půjde před soud,“ policistu zřejmě zmařená akce rozhodila natolik, že se potřeboval na někom pomstít.

„Vy jste fakt debil,“ zkonstatoval důstojník, „umíte si představit tu dvojku před soudem? Křehotinka přemůže stokilovýho chlapa se speciálním výcvikem. Ukažte mi soudce, kterej ji odsoudí, a budem mít ostudu po celý Africe. Stačí, aby ho obvinila z obtěžování. Slovo bílý ženy proti slovu černýho vojáka. Tisk nás roznese na kopytech, a kromě zraku přijde ten kluk i o svobodu. Taky jsem přesvědčenej, že s pašováním neměla nic společnýho. Nemáte jedinej důkaz. Zpackal jste akci na letišti a snažíte si na někom zchladit žáhu!“

„Co si to dovolujete, to vás přijde draho!“ vystartoval policista.

„Nepřijde,“ odsekl voják. Potom se obrátil na šéfa: „Omlouvám se za vpád na loď. Můžete opustit přístav, ale předpokládám, že se zúčastníte pátrání. Vyzvedneme vás na kraji mola. Kdyby se něco dělo, tady je má volací frekvence,“ načmáral na papír sérii čísel a mezi dveřmi ukázal na policistu, „ten tu nemá bez naší spolupráce žádnou pravomoc. Pokud by dělal problémy, hoďte ho přes palubu.“

„Počkejte,“ zarazil ho šéf, „nemáte na půjčení auto? Vyrazíme hned a do jednoho se všichni nevejdem.“

„Pokud tím jedním myslíte auto, co parkovalo před molem, tak nemáte ani to. Tím ujel zrzavý mládenec, který zřejmě také patří k posádce. V pět hodin,“ ušklíbl se důstojník a odešel.

„S negrama se nedá dělat,“ vybuchl policista, když si byl jistý, že ho černý důstojník nemůže slyšet.

Šéf otevřel dveře a zavolal do spojovací chodby: „Pojďte sem, všichni!“, a když se posádka nahrnula na můstek ukázal na policistu: „Hoďte ho přes palubu. Je to rozkaz!“

Zrzoun chvíli vykuleně zíral na vojáky okupující Mary. Potom skočil do vypůjčeného auta, ale zastavil hned za prvním domem, skrytý před nežádoucími pohledy z lodi. Ve stínu skladů lemujících nákladní přístav přeběhl zpět po molu k lodi kotvící před Mary, kde sklouzl do vody a doplaval ke spuštěné plošině na zádi. Dostat se odtamtud nepozorovaně pod otevřené okno kapitánského můstku již bylo jednoduché. Vyslechl rozhovor až po část, kdy jeden z mužů mluvil o dívčině útěku. To mu stačilo. Stejnou cestou se dostal k autu a za deset minut uháněl k letišti. Představa dívky ztracené uprostřed pustiny mu přimáčkla nohu s plynem na podlahu.

- pokračování -