Dívka a moře - Návrat na loď VI.

Návrat na loď

(únor 2003)

VI.

Zastavil před zamčenou brankou plotu a místo přelézání urval díl pletiva ze sloupků. Minul vstupní dveře, aby nejprve obešel budovu. Držel se metr od stěny sleduje prach na zemi. Pod prvním oknem zadní stěny narazil na drobné stopy, které musely patřit dívce. Prozkoumal rám, na kterém byly známky, že někdo vylézal ven. Zkusil zvednout spodní křídlo, ale bylo zajištěné.

Potom zahlédl o kousek dál odlesk slunečních paprsků na něčem lesklém. Popoběhl a našel rozbité okno. Většina střepů ležela uvnitř místnosti, což znamenalo, že bylo rozbité zvenku. V prachu pod oknem objevil další drobné stopy. Jedny vedoucí dovnitř a překryté dalšími, které tu zanechala při odchodu.

Zrzoun se zamyslel. Bylo jasné, že dívka nejprve z budovy unikla, aby se vrátila, když vojáci odjeli. Ale proč? Co bylo tak důležité? Možná najde odpověď uvnitř. Když zvedal rám rozbitého okna upoutal jeho pozornost papírek uvízlý na jednom střepu. Po podrobné prohlídce usoudil, že to může být kus etikety z pet láhve.

„Šikovná holka,“ usmál se a vyrazil k autu.

Zpět jel pomalu. Snažil si představit mladou ženu, která se snaží nenápadně dostat do města. Pochopil, že nepůjde po silnici, to je pro osamocenou bělošku v této zemi příliš nebezpečné. Občas zastavil a zkoušel volat, ale vítr mu trhal slova od úst.

Zaparkoval u prvních domů a vracel se pěšky směrem odkud přijel, rozhodnutý dojít třeba až na letiště. Při chůzi počítal. Vojáci dorazili k Mary ve čtvrt na tři. To znamená, že z letiště odjeli kolem druhé. Pokud vyrazila hned po nich, dojde k městu asi za půl druhé hodiny. Je silná, vytrvalá a spěchá. Mrkl na hodinky, půl čtvrté.

„Do prdele. Prcku, kde si?“ ulevil si a rozhlédl se po okolí.

Na jedné straně silnice byl hřbitov a na druhé odbočovala prašná cesta. Již chtěl pokračovat, když ho zaujaly stopy v hluboké vrstvě prachu na odbočce. Byly shodné s těmi u letištní budovy a nemohly tu být dlouho, protože je vítr ještě nestačil zavát.

Rozeběhl se po cestě k místu, kde otisky sandálů mizely v kamení na úpatí pahorku. Teď již o dalším směru nepochyboval. Mířila k moři, podle něhož dojde do přístavu. Cesta, kde nebude nikomu na očích. Vyšplhal na hřeben, seskákal po kamenech do úžlabí a pokračoval na další kopec. Z jeho vrcholu již musí Prcka vidět. Neviděl. Překvapeně zíral do zálivu přecházejícího v blátivou plochu a nic nechápal. Kam se mohla podít? Bezradně pátral pohledem po okolí. Prošel po hřebeni k silnici, zase se vrátil.  

„To není možný, kam se ztratila?“ zabručel polohlasně, když mrkl na hodinky ukazující pár minut po čtvrté. Čas, čerstvé stopy, to vše svědčilo o tom, že musí být blízko. Potom zahlédl něco, co sem rozhodně nepatřilo. Seběhl pár metrů ze svahu a zdvihl ze země tílko, která mívalo kanárkově žlutou barvu, ale nyní se podobalo hadru na podlahu. Pamatoval si, že takové už na dívce viděl.

Znovu propátral zrakem okolí a kousek nad sebou uviděl v hromadě kamení otvor. Po čtyřech nedočkavě vyšplhal několik metrů. Ne kámen, ale celý Mount Everest mu spadl ze srdce v okamžiku, kdy pohlédl do prohlubně v zemi.

„Přiznej se! Přiznej se, kam si dala kameny!!!“ řval policista, jak smyslu zbavený, popadl dívku za rameno a zuřivě s ní třásl.

„Já nic nevím,“ vzlykala a snažila se vymanit ze sevření.

Náhle se začalo dít něco podivného. Policista kamsi zmizel, ale ruka třesoucí ramenem zůstala. Otevřela oči a nechápavě zírala do smíchy rozšklebené tváře Zrzouna.

„Tak se konečně vzbuď. Cloumám tu s tebou už hezkou chvíli.“

Konečně dívčino vědomí nabylo stavu blízkého bdělosti. Vystřelila z jeskyňky jako harpuna z vrhače, objala Zrzouna a rozplakala se radostí. Vedle obra již z ničeho mít strach nemusí.

„Počkej Prcku, takhle mě uškrtíš,“ bránil se se smíchem, „a měla by sis vzít něco na sebe. Nahá do města nemůžeš.“

„To asi ne,“ usoudila a pustila ho z objetí.

Vzápětí vystřídal slzy štěstí smích, když viděla, jak rychle odvrátil zrak a neodolala: „Zrzounku, snad se nestydíš? Já spím vždycky nahá, to mě v dětství naučily sestřičky. Taky už sis mohl všimnout, že podprsenku nenosím. Dokonce i v tý od plavek se cejtím nesvá.“

„Přestaň plácat a obleč se, musíme na loď!“ nařídil a nenápadně po dívce hodil pohledem.

„To si ještě neviděl nahou ženskou? Klidně se podívej, já se nestydím,“ dál si z něho utahovala, když viděla, jak červená.

„Přehnu tě přes koleno a dostaneš na prdel,“ vyhrožoval, „a kromě toho, co bych viděl? Vždyť vypadáš jako kříženec mezi indiánkou, černoškou a kdoví čím. Přes tu špínu není vidět ani barva kůže.“

Usoudila, že má pravdu. Vzala tílko, které odložil vedle vchodu do jeskyňky a snažila se ze sebe setřít prach. Ten však vytvořil s potem, dokonalou krustu, kterou smyje jen pořádná koupel. Prohrábla batůžek a vytáhla košili s dlouhým rukávem, která skryje nevábný vzhled. Ještě se pokusila pročísnout slepené vlasy, ale výsledek zdaleka neodpovídal vynaložené námaze. Stočila proto nepoddajnou hřívu do vrkoče a hlavu ovázala tričkem, jako turbanem.

„Lepší to nebude,“ podívala se tázavě na Zrzouna, který kývl.

Pomohl dívce na nohy a vedl ji po hřebeni k hlavní silnici, kde zaparkoval auto. Po pár krocích již nevydržel zvědavostí.

„Prcku, co se seběhlo? Loď přepadla banda vojáků. Byl jsem právě na břehu, tak nic moc nevím.“

„Nejdřív ty. Jak jsi mě našel?“

„Mluv první.“

„Zrzounku, vy chlapi říkáte, že zvědavost je ženská vlastnost, tak jestli to rčení nechceš popřít, jsi na řadě.“

„Tak jo,“ povzdechl si s vědomím, že v hádce s tvrdohlavou ženskou stejně nemá šanci a popsal události dne do doby, kdy ji objevil v jeskyňce.

„Ty si úplnej stopař a detektiv,“ zkonstatovala, když skončil.

„Pět let v cizinecký legii tě naučí lecčemu,“ přiznal skromně.

„O tom mně musíš vyprávět. Neznám nikoho, kdo byl v legiích, prej je to tam na palici. Jak jsi k tomu přišel?“ vykulila oči.

„Byl jsem dost neposedný dítě …“

„Lump a průšvihář,“ zasmála se, „tak si tě představuju jako dítě.“

„No, někdy mě tak pomlouvali,“ přiznal, „rodiče mě poslali na vojenskou školu, aby mi tam srovnali hlavu. Absolvoval jsem s vyznamenáním, jenže po roce aktivní služby a konfliktech s nadřízenejma mi hrozila basa. Dezertoval jsem proto do Francie. Nebyla to dobrá doba. Nádenická práce v docích a věčnej hlad. Stejně mě nakonec britský empíci našli. Na poslední chvíli mi poradil legii bezdomovec, s kterým jsem bydlel v kanále. Když tě přijmou, světská spravedlnost na tebe nedosáhne. Jsi jejich od palců u nohou po konečky vlasů. Královsky placenej a živenej otrok. Tejden na to jsem už seděl na lodi do Afriky. Díky vojenský škole a fyzickejm dispozicím mě zařadili k průzkumákům. Nedá se vyprávět, co tam člověk zkusí. Na druhou stranu tě to připraví na přežití v jakýmkoliv prostředí, stopovat, přemejšlet jako kořist a tou si byla dneska ty.“

Během řeči dojeli do přístavu. Zrzoun zastavil na kraji mola, odkud viděl na Mary. Vojenský jeep zmizel a voják z lávky také.

„Tak to zkusíme až k lodi, třeba jsou už pryč. Kdyby něco připrav se na útěk, zdržím je.“

Odpovědí bylo ticho. Když na dívku pohlédl, zjistil, že spí.

- pokračování -