Dívka a moře - Návrat na loď VII.

Návrat na loď

(únor 2003)

VII.

Posádka stála kolem stolu v jídelně nad mapou okolí letiště a šéf rozděloval sektory pátrání. Bylo těsně před tři čtvrti na pět, když je vyrušily rány do dveří, které měly do klepání hodně daleko. Čočka otevřel a ztuhli při pohledu na Zrzouna s bezvládnou dívkou v náručí. Ale rozzářená tvář s ústy roztaženými od ucha k uchu prozrazovala, že se nic zlého neděje.

„Co čumíte? Šampáňo do ledu a slavíme,“ hulákal.

„Co jí je?“ vyhrkl Čočka a přiskočil k dívce.

„Spí jak nemluvně a myslím, že klidně vedle ní můžete i střílet. Má toho chudinka dneska za sebou asi dost.“

„Vypadá, jako když ji někdo lynčoval a místo dehtu s peřím použil bláto. Tak špinavý nevylejzaj ani horníci z dolů,“ přidal svůj názor Ichtyl, „měl bych se na ni podívat, jestli není zraněná.“

„Hele, kromě fyzický a asi i duševní vyčerpanosti jinej problém neměla. Na nic si aspoň nestěžovala, šoupnem holku do postele a necháme spát. Jen mi někdo pojďte otevřít,“ rozhodl Zrzoun.

„Tak už spusť, kde si Prcka našel?“ netrpělivě vyhrkl Čočka, když se Zrzoun vrátil do jídelny a dorazil i šéf, který běžel informovat vysílačkou armádu, aby zrušili pátrání.

„Na kraji Luderitzu, spala v díře na vršku kopce. Musel jsem s ní pořádně třást, než se probudila.“

„Co říkala, a jak se dostala k městu?“ zajímalo Pumpičku.

„Nedala mi šanci na něco se zeptat. Odmítla mluvit, dokud neřeknu, jak jsem ji našel. No, a než jsem skončil, byla v limbu.“

„Tak nám to zkus taky popsat,“ rozhodl šéf, „my snad neusnem. Potom Čočka udělá něco k večeři, a Plešoun s Pumpičkou připravěj loď. Večer mizíme. Mám týhle země právě dost.“

„Kam míříme?“ zajímalo Plešouna.

„Na sever do Guinejskýho zálivu. U Tinhosa Grande máme kšeft od pojišťovny, ale to až tu budeme všichni.“

Probudila se krátce po svítání zbrocená potem, který proměnil prach, jímž byla pokrytá, v odpornou břečku. Celou noc ji ve snech pronásledovali vojáci. Až po chvíli pochopila, kde se nachází.

Usedla na posteli a pohlédla na sebe s odporem. Čeká ji dost práce, než uvede sebe i postel do původního stavu. Podle jemného chvění poznala, že plují na klidném moře. Může si proto dovolit spustit plošinu za zádí. Svlékla se do naha, popadla do ruky župan a zamířila chodbou ke dveřím na můstek, kde nahlédla okénkem dovnitř. Když uviděla lysé temeno hlavy Plešouna, oddechla si. Doběhla na zadní palubu, kde zůstala překvapeně stát. Pumpička, který vždy vstával poslední, cosi kutil v rohu paluby.

„Co tu vyvádíš?“ překvapila ho otázkou, až sebou škubl.

„Fuj, tohle mi nedělej, z leknutí můžu mít smrt,“ přejel pohledem nahou postavu a zavrtěl hlavou, „to by se šéfovi moc nelíbilo.“

Narážel tím na příhodu, kdy si dívka cestou k Mauriciu našla novou zábavu. Pokud bylo moře klidné, tak ráno, když kromě služby na můstku všichni spali, spustila plošinu za zádí na úroveň hladiny. Zajistila se lanem a zavěšená za kraj plošiny, kde se mísily víry lodních šroubů, nechala se vléct za lodí. Lepší masáž nepoznala.

Všechno probíhalo hladce, dokud na ni jednou ráno nenarazil šéf. Asi ho ani tak nevyvedla z míry podivná zábava, jako skutečnost, že se po palubě producíruje nahá. Masáže nezakázal, ale nařídil, aby používala plavky. Věděla, jak to dopadne a vyčíhala si ráno, kdy měl službu na můstku. Oblečená v plavkách mu nahlásila svůj úmysl. Potom vlezla do vody a za necelou minutu byla zpět v rouše Evině.

Zůstala stát uprostřed paluby a křičela ze všech sil, aby to nemohl přeslechnout: „Jsi spokojenej? Mám u tebe nový plavky.“

„Jdu se koupat Pumpičko, a přece si neumažu župan blátem. Neřek si mi, co provádíš?“

„To vymyslel Čočka, když jsi byla ve špitále. Mám udělat lehátko a stříšku. On to vymyslel, ostatní odsouhlasili a já mám práci. Na zábradlí přivařím trubky a mezi ně natáhnu plátno. Nahoru přijde šibenice s dalším pruhem, aby tvá jemná kůžička nedošla úhony.“

„Díky,“ zašeptala dojatá takovou péčí.

„Nech si kecy o děkování a zalez do vody, než tě tu uvidí někdo další. I Plešoun z můstku už šmíruje.“

„Ať se koukne, když to doma nemá,“ zasmála se a spustila plošinu, aby v moři smyla nejen špínu z těla, ale i z duše, která v ní zůstávala ze včerejšího dne.

Během snídaně čekali, že začne vyprávět, ale vypadalo to, že se jí do toho nechce. Otázky kladla hlavně ona. Museli vylíčit, co dělali po dobu jejího pobytu v nemocnici, kde všude se potápěli, a jaké tvory potkali.

Nakonec došla šéfovi trpělivost: „Prcku, už jsme se ti vyzpovídali a řada je na tobě. Hezky minutu po minutě vyklop, jak to včera probíhalo,“ nařídil.

Chvíli koukala do desky stolu, jako by rovnala myšlenky, než se pustila do líčení zážitků předchozího dne. Vynechala setkání s hyenou a o incidentu s vojákem odmítla mluvit úplně, i když právě tato část kolegy zajímala nejvíc. Nakonec nějaké podrobnosti vytáhli, ale spokojeni nebyli. Když přitvrdili, omluvila se, že musí na vzduch a utekla na palubu.

„Jste spokojený?“ vyjel Ichtyl. „Dejte si dohromady, co víme od vojáků, Zrzouna, a jak vypadala. Je jí devatenáct a zmrzačila člověka. Chcete, aby se složila? Šéfe, půjdeš za ní ty nebo já?“

„Běž,“ kývl šéf.

Našel dívku na zadní palubě, jak stojí u zábradlí s očima plnýma slz. Opřel se vedle a čekal až začne sama.

„Promiň, neměla jsem utýct. Bylo to blbý.“

„Je to naše chyba, neměli jsme na tebe tlačit.“

„Nechci o tom mluvit, už nikdy.“

„Rozumím,“ kývl a přišel s návrhem, „nechceš domů.“

„Přišel si mi říct, že mám padáka?“ zajíkla se.

„Ne, ale v poslední době si prožila hodně ošklivýho. Možná by ti pár tejdnů u rodiny udělalo dobře.“

„Proč? Máma mě bude přemlouvat, abych šla dělat řemeslo. Táta jí řekne, ať mi nekecá do života a pohádaj se. K tomu vzpomínky na dobu, kdy tam byly sestřičky. Krásný časy, který jsou pryč, navždycky. Chtěla bych se vrátit, ale čas vrátit nejde. Už mám novej domov. Tady,“ ukázala na hladinu moře.

- konec –