Šlapací auto

Dnes prší a prší. Koukám z okna a vzpomínám na dědu Komárka a jeho hlášku. Mraky jsou se zemí spojené studenými pupečními šňůrami, v příkopech se válí zbytky špinavého sněhu. Déšť v únoru je v Čechách jen pro silné povahy. Naštěstí zasáhla vyšší moc - Golfský proud, nebo polární víry, které se letos točí neomylně kolem své osy nad Arktidou a nepouštějí do Evropy pořádnou zimu. Možná uzavřely nějakou tajnou smlouvu se slimáky. Ti žijí podle jednoduché ne-rovnice. Čím menší mráz v zimě, tím větší zahradní slavnost v létě. Před chvilkou vysvitlo slunce. Jako mávnutím kouzelného proutku. Moje promoklé boty uschly skrčené pod radiátorem, čekajíc na obvinění z porušení zápachových norem. Za chvilku se vydám na cestu. Každý rok čekám na den, kdy ráno uslyším poprvé zpívat ptáky. Loni to bylo 2. března, ale jednou, když jsem zrovna byla na návštěvě v Brně, zaslechla jsem první zpěv už 18. února. Na Vodové. Zapisuju si ta důležitá data do diáře, který pak na konci roku naposledy prolistuju a zahodím. Nač štosovat minulost? Paměť je milosrdná. 

Před očima mám jeden obraz z dětství. V parku mi rodiče v půjčovně hraček zaplatili na půl hodiny šlapací auto. Jezdila jsem po cestičkách mezi květinami v letních bavlněných šatech, s mašlí ve vlasech, v bílých podkolenkách. Točila jsem volantem, nakláněla se v zatáčkách a šťastně se usmívala. Jediná starost byla nesrazit se na křižovatkách dětských cest s jiným podobným šťastlivcem. Nejdřív mne bavilo jezdit tam, kde to bylo trochu z kopce a auto jelo po asfaltu rychle. A pak jsem si řekla, že raději budu jezdit pomalu, jinak čas rychle uteče a já budu muset auto brzy vrátit. Taková byla moje dětská úvaha. Když já zpomalím, čas se natáhne. I teď mám chuť sundat nohu ze šlapek a raději brzdit, protože život už není rovinka, ale je trochu z kopce. Až zase ponesu svoje boty do opravny a jedna podrážka bude víc ošoupaná, nebudu už ševci vysvětlovat, že za to může moje kyčel. Já totiž ve svém šlapacím autě tajně brzdím jednou patou.