Vítr jménem Jaromír

Dnes v noci, opět po delší době, jsem otevřel útlou knihu vašich básní - Vítr, jménem Jaromír -  abych přišel na jiné myšlenky. A rázem jsem se přenesl do zcela jiného světa. Těžko se mi o tom píše. Nechci, aby z toho vyšlo nějaké nasládlé klišé.

Emoce na mne působí, ať už otevřu některou z vašich knih, či básně Nezvalovy, Antonína Sovy, Josefa Hory, Charlese Baudelaira, či Julia Słowackého. Ale i jiných tvůrců. Je to něco, co člověka chytne za srdce a dlouho a dlouho tam zůstává.

V jedné eseji píše na webu jakýsi anonymní autor o vašich básních, že jsou:

„ve své velikosti stručné a krátké jako malý letmý polibek, jako políbení z lásky, na které člověk dlouho vzpomíná, a vrací se k němu jako v pohádce pro živou vodu.“

Krásně vyjádřeno. Originální metafory, zvláštní, poetická atmosféra okamžiku, láska k přírodě, k Moravě a zvláště k rodnému kraji. Nejsem schopen to lépe vyjádřit.

Půlnoc už sice minula, ale ty poetické verše mě donutily, si ještě nalít sklenku červeného, abych mohl s Vámi ještě chvíli popíjet a souznít. A užívat si vzbuzených emocí. A také si vzpomenout na třebíčské Nezvalovy oslavy v  květnu 1962, kde jsem vás mohl při odpolední slavnosti ještě na živo vidět a po boku jedné mladičké třebíčské dívenky se zaposlouchat do vašich veršů. Bylo mi tehdy sotva osmnáct let a o svých pár básních, které jsem poslal do nezvalovské soutěže, jsem si nedělal žádné velké iluze. Svůj silně chraplavý hlas jste tehdy omlouval svým trafikantem, což vzbudilo všeobecné veselí a uvolnilo to až příliš slavnostní atmosféru v sále.

A já se těšil na večerní rande s  onou  třebíčskou dívenkou, v  lesíku Na Hrádku, vysoko nad městem, nad dole protékající Jihlávkou.