Vyhnálovská "až"

Radku,

takže bez hlubších rozborů: jsem ráda, že se ti to líbí.

Aleno, v rámci zvolené formy a jako pokračování určitého cyklu se mi tvůj sonet líbí. Jazykově čisté, vytříbené v souladu s formou a navíc obsahově se s tím dokážu naprosto ztotožnit. Nejsem zastáncem hlubokých rozborů, buď se mi něco líbí, nebo ne. U Tebe je to ten první případ, jak jsem psal výše:)

2.4. 2022

Vyhnálov, dubnový sníh

Sníh padá do zahrad a ptáci jsou dnes tiší.

Spí v hnízdech schoulení...  I lidem se chce spát,

jak myši do svých děr se vrací na pec v chýši

a nevystrčí nos...  Čas vázne, nemá spád,

když duben klopýtá přes závěje a louže,

když flintu do žita chce jaro hodit snad,

mráz na nás dotírá a chodník zrána klouže,

Pan Básník mění styl, neb do osidel pad,

ten sníh jest pro něj past - už nebrání se splínu:

vráz růže uvadá, květ náhle třísní prach...

Čas vázne, nemá spád, když duben s lednem splynul,

jamb postrádá své "Ó", do slov se vkrádá "Ach",

žal vládne slabikám, stesk zaťal tipec větám,

jež chtěly ke slunci jak Ikaros prý vzlétat.

Silene,

posílám ti ona  Vyhnálovská "ó", která měla cyklus původně uzavírat a která jsem nakonec vyřadila. Sonet navazoval na Baudelairův sonet Mlhy a deště. Zatímco Ch.B. si libuje v melancholickém zimním počasí pro dekadenta jako stvořeném, naivistka z Vyhnálova má ráda sluníčko a pozitivní životní hodnoty.

Vyhnálovská "ó"

Ó kráso bílých zim, ó mnohoslibné tání,

mám ráda sněžný třpyt, lesk čistých potůčků...

Už zmizte, havrani, a dítka za ručku

už chyťte matičky a hajdy k jarní stráni

a jako Heidi z hor je berte na procházku

pod křídla žluťásků a skřivánků, ne sov!

Prokletí básníci? Dost bylo temných slov.

Do pekla kaváren čert odnese tu chásku

ať si tam tlachá dál o zvrhlé poézii,

dál pudy nezvládá a skládá ten svůj brak,

dál hýčká velké JÁ to klubko městských zmijí

pan Baudelalaire, Verlaine a kluk Rimbaud, jejich žák.

My pěvci Tradice od Vyhnálova k Praze

máme přec na více než bláto na svět házet.

Kniha Heidi, děvčátko z hor od Johanny Spyri byla oblíbenou knihou mé babičky. Vyrůstala totiž ve Švýcarsku, v Alpách, v prostředí, kde se děj knihy odehrává... 

Silene,

vždy záleží na tom, jaké sociální postavení ten který člověk v dané době zaujímal, kolik měl let, jak utěšený nebo neutěšený byl jeho rodinný život. Někdo může se slzou v oku vzpomínat třeba i na válku nebo na padesátá léta.

Alenko, nebylo účelem mého příspěvku tahat z tebe rodinné informace. Osobně si, přes veškeré nesporné půvaby minulosti, jež mě okouzlují, ani období první republiky kdovíjak neidealizuji. 

Mé skutečné neteře nemají ani ponětí o tom, že píšu. Vědí, že chodím do knihovny na internet, ale myslí si, že se jen chodím vzdělávat v zoologii a v botanice.

Ztracený ráj skládáme ze starých fotografií. Máme tu výhodu, že jedna naše prateta měla za první republiky za muže profesionálního fotografa, pomáhala mu ve firmě a sama také fotila. Máme tedy tolik fotomateriálu ze ztraceného ráje, že se nám dodnes nepodařilo ho utřídit a zpracovat. Ale jedna z mých neteří se už zavázala, že se toho ujme... Kdy to ale bude, nevím. Je rozvedená, stará se sama o dítě a dojíždí do práce auteme do velkého města... Za časů ztraceného ráje vypadalo všechno jinak a možná i to je jeden z kořenů mého konzervativismu. 

Alenko, za sebe jsem mínila spíše v intencích souboru pro prapraneteře a pomýšlela na vyhnálovský kolorit jako takový, zachycení rázovitosti v uceleném cyklu. Tj. obrácení se dílem (jeho výsledkem) ke skutečnějšímu prostředí i příjemcům, leč respektuji, že takový projekt pro tebe není motivační. 

Kdysi jsem si o tobě říkala, že bys při svém pozoruhodném tvůrčím potenciálu mohla být právě ty vhodným adeptem (případně i ve spolupráci s někým dalším) na tolik potřebný omlazený překlad Miltonova Ztraceného ráje. Posléze jsem však vyrozuměla, že ani to by tě asi patřičným způsobem nemotivovalo, a tak ti nesvedu nic užitečného poradit. 

Silene,

co si místní trh vybral, to tady zůstane. Jsem tady osm let a tak vím, že básničky tady žijí jen a pouze, dokud je autor přítomen. Jen v tom případě může "oživnout" i velmi stará báseň a může se rozvinout třeba i po mnoha letech diskuse o ní. Ano - když autor z Písmáku zmizí, dál jsou jeho dílka čtena a většinou čtenost roste u těch básniček, které byly úspěšné, třeba měly zlatý výběr. K čemu je ale čtenost bez jakékoli odezvy? Bez kritik a tipů? U některých svých dílek jsem zaznamenala velmi vysokou čtenost. Ale co z toho, když je to bez zpětné vazby?

Možná to tak u sebe máš či činíváš, Alenko, ale stály by za sesazení do skutečného cyklu, tvé vyhnálovské motivy. 

Písmák celkově nevyhnutelně řídne. 

Silene,

můj kraj je pro mne stále inspirativní a už se blíží doba, kdy "se tam vrátím" z Písmáku tak nějak natrvalo...  Když jsem psala tenhle krátký cyklus "Vyhnálovský splín", uvědomila jsem si, že mi z toho postupně vychází jakási labutí píseň. Uvědomila jsem si, že se mé podvědomí začíná s Písmákem loučit, protože zde není o konzervativní básníky zájem. Tak tedy publikuji ještě tento baudelairovský cyklus a pak už to tady jen čas od času omrknu, zda se tu neopbjevil nějaký pozoruhodný konzervativní talent.

Alenko, možná je právě tenhle sonet tady a teď tím správným společníkem pro jiný z tvé ruky, který mně se líbil, kousek, který mám ráda. Jelikož přes mé vlákno se tu nezachoval a tys jej možná samostatně neumisťovala, i když jistě nevím; připomenu jej.

(Kdybys jej tu nechtěla, smažeš si, ale podle mě by byla škoda, aby zapadl jehličím úplně.)

Nepojím primárně přes tvé edukativní vlákno, nýbrž přes ostatní použité motivy. 

(starší autorčina práce)

Vyhnálovské mýtiny

Na kraji hvozdu dýchavičná pila

kmen za kmenem zas hlodá řetězem

a gejzír pilin třísní matku zem

a dřevorubec lesu hrubě spílá,

než do borůvčí pošle další jedli,

jež bedly v mechu rázem rozdrtí.

Vrah nepřemýšlí vůbec o smrti,

jen nadávky mu do úst vždycky sedly,

když koně švihal po zádech a kláda

jak dřevěný pluh rozrývala jíl.

Les žil však dál, své rány zahojil,

neb má dost času, zmrtvýchvstání zvládá.

               To drvoštěp má stále méně síly

                a prokouřené plíce pod košilí. 

Lyrae,

nedá se říct, že by pro mě byl Bezruč nějakým průvodcem. Spíš jenom on a Hrubín pro mě v dětství znamenali poezii. Jinak jsem celoživotně fixovaná na českou dekadenci a český symbolismus a taky na Máchu. Na Březinu nebo na Hlaváčka si tady na Písmáku nikdo nevzpomene, ale Mácha, kterým jsem se v minulosti často inspirovala, je dokonce i tady na Písmáku, kde vládne moderna, prototypem českého básníka.

Ach, to je nádherná báseň ❤️ v tom případě rozumím, když on je pro tebe průvodcem

Sokole,

vráz nebo též v ráz je archaiký výraz pro "rázem", "náhle", "najednou" a tak podobně. Viz třeba citát z výše zmíněného Bezruče:

máchl jsem kladivem - teklo v ráz

na Polské Ostravě krve!      (úryvek z básně Ostrava)

Sosna je druh borovice: borovice lesní (pinus sylvestris)

Goro,

v mém příspěvku pro Lyrae si můžeš přečíst, jak zpracoval mé oblíbené téma "lesy" Petr Bezruč.

Lyrae,

já Bezruče miluji. Vlastně to byl on, kdo mě přivedl k poezii. Byla jsem v dětství soutěžní recitátorkou a taky jsem vystupovala v různých školních pásmech poezie. Bezruče a Hrubína jsem recitovala nejraději, v trochu pozdějším věku pak ruské básníky. Bezruče jsem si jako dítko četla i při baterce pod peřinou a mnohé jeho básně znám nazpaměť. Třeba tuhle lesní báseň, která se k "vyhnálovským "až" docela hodí:

Slezské lesy

Jste tak jak já, slezské les, mé lesy!

Smutek se na kmen a koruny věsí,

hledíte teskno, hledíte přísně,

jak moje myšlenky, jak moje písně.

Padá z vás jehličí v noci a v mlze,

porobeného národa to slze.

Padáte sekerou na rozkaz z Vídně,

hynete pomalu, hynete klidně!

Mlčíte, hynete, smrkové moře,

bez konce, bez konce, slezské vy hoře!

...Bezruče mám taky ráda už proto, že nesnášel Pražáky. Stačí si jen přečíst jeho básně Praga caput regni nebo Den Palackého.

Je fajn, že jsi z Ostravy. Já jsem z Vyhnálova a ten je docela nedaleko.

líbí se mi to až na ten přímý odkaz na Bezruče. inteligentní verše v neprůstřelné formě. hodně dobrá práce :-) Jinak ale - ty jsi odněkud ze severu? Tady Ostrava. Tak mi ten Bezruč sice trochu nesednul, ale zato navnadit mouji zvědavost :-D tip. samozřejmě.

Goro,

jak vládnu slovy, v tomto případě - jak zvládám alexandrín  bude moci každý posoudit od příštího týdne. Pokusím se vést jakýsi dialog s temným básníkem Baudelairem - praotcem to moderní poezie. Je smůla, že nemohu vést dialog přímo s ním, který se alexandrínovým sonetům s oblibou věnoval. Neumím francouzsky a vím, že tady by Baudelairovy originály ocenili snad jen Diana, Aru a guy, kteří francouzsštinu zvládají.  Budu tedy bezděčně muset vést dialog spíše s překladateli Františkem Hrubínem, Karlem Čapkem a Svatoplukem Kadlecem. Doufám ale, že to nevadí a že se tu najde pár lidí, které klasická literatura zajímá včetně překládání.

Báseň je působivá, i s dobovými archaismy... ty slovy vládneš velmi dobře, klidně by mohlo být místo až - ač...

až jiná a přec táž jak Bezruč zvládnu slova.