Dívka a moře - Nudle s mákem I.

Nudle s mákem

(březen 2003)

I.

Dívka seděla na spuštěné plošině, nohy ponořené do vody a snažila se ulovit na udici přijatelně malého kranase. Těch velkých viděla při posledních ponorech dost, ale nestála o boj s dvoumetrovým kouskem. Ráno doplavala k útesu, kde do čeřenu nalovila rybky na návnadu. Kranas Dumerilův má bílé velice chutné maso, které na talíři často nemívají, a po včerejším náročném potápění chtěla kolegům připravit dobrý oběd.

„Prcku, co vyvádíš?“ zaslechla za sebou Čočkův hlas, když navlékala již pátou návnadu.

„Snažím se chytit k obědu kranase,“ zvedla ruku s rybkou nad hlavu a napůl se otočila ke kolegovi.

„Můžu ti dělat společnost?“

„Jsi tu doma jako já,“ poplácala dlaní na místo vedle sebe.

V tu chvíli ucítila závan vzduchu a cosi jí vytrhlo rybku z ruky. Když otočila hlavu, viděla vzdalujícího se racka s návnadou v zobáku.

 „Šmejde! Co si to dovoluješ?! Zloději jeden zlodějská, tohle se nedělá, ulov si vlastní rybu!“ rozkřičela se za drzým ptákem, ale potom se obrátila k Čočkovi prohýbajícímu se smíchy. „Nesměj se nebo si kranase ulov sám.“

„A ty si hlídej návnadu než jí úplně rozkradou,“ ukázal kameraman na síťovaný vak, do něhož se dobývali další čtyři ptáci.

„Jedete potvory,“ odháněla dotěrné racky, „ste nejblbější ptáci jaký znám. Mám zvířata ráda, ale ukradněte ještě jednu rybu a zakroutím některýmu z vás fakt krkem.“

„Zklidni se,“ konejšil kolegyni Čočka, „jsou blbý, ale nemůžou za to.“

„Proč není na stole snídaně,“ vyrušil je z debaty Plešoun.

„Snídaně je hotová,“ zareagovala dotčeně.

„Tak mi ji naservíruj,“ rozkřikl se kormidelník.

„Plešoune brzdi,“ zamračil se Čočka a zkoumavě na kolegu pohlédl, „staráme se, abyste měli v poledne co na talíř.“

Plešoun byl k členům posádky vždy milý a ochotný pomoci, kde bylo třeba. Jenomže… Před pěti roky prodělal těžký záchvat malárie, který zanechal trvalé následky na psychice. Občas, bez jakékoliv příčiny, propadl do stavu zuřivosti. Potom bylo lepší jít mu z cesty. Vše trvalo den či dva. Většinou ho šéf zamkl v kajutě, než se vrátil k normálu. Několik dalších dnů chodil jak tělo bez duše a všem se omlouval.

„Tak se staráte špatně, co chcete chytit?“

„Chtěla jsem připravit kranase na víně,“ vysvětlovala dívka ve snaze Plešouna uklidnit.

„Já vám ukážu, jak se chytaj kranasi,“ vyštěkl kormidelník a odběhl ke kamrlíku, kde skladovali rybářské náčiní.

„Vypadá špatně. Prcku, skoč pro šéfa a Zrzouna. Musej zakročit,“ navrhl Čočka, ale to už se Plešoun vracel s prutem na lov mečounů.

Místo, aby běžela pro kapitána, sledovala zamračeně kormidelníkovo počínání. Ten popadl největší návnadu, omotal šňůru kolem ocasní ploutve rybky a nahodil.

„Nechci většího kranase než patnáct kilo a ty líčíš na něco hodně velkýho. K čemu nám bude?“ pokoušela se ho odvrátit od nesmyslného lovení.

„Sklapni, ty si tu od toho, abys rybu připravila,“ odbyl ji vztekle.

„Jdu pro šéfa,“ rozhodl moudře Čočka a rozběhl se za kapitánem.

V tu chvíli ryba zabrala. Prut ohnutý do oblouku svědčil o velkém kousku, ale otázkou bylo, co se na háčku třepetá. Při velikosti návnady a asi dvaceti metrech odvinuté šňůry to mohl být zatoulaný tuňák stejně jako velký kranas, kanic nebo žralok.

Svlékla tričko a šortky, popadla nůž a skočila do vody. Deset metrů pod hladinou vytáčel na konci vlasce kružnice dvoumetrový žralok hedvábný. Obloukem, aby minula šňůru nebezpečně prořezávající vodu, doplavala pod žraloka. Když končil další kolečko vyrazila vzhůru. Napoprvé netrefila, ale po další otáčce byla úspěšná a volný žralok zmizel na otevřené moře.

„Cos to provedla?!“ zařval brunátný Plešoun, když vystrčila hlavu z vody.

„Byl to žralok, ne kranas,“ odsekla a vysoukala se na plošinu.

„Kecáš děvko, byl to kranas!!!“

Okamžik stáli proti sobě na protilehlých koncích plošiny, potom Plešoun vyrazil s nataženýma rukama k dívce. Mohla opět skočit do vody, ale byla příliš naštvaná. Popadla tenký prut, s kterým rybařila a švihla. Konec zasáhl rozzuřeného kormidelníka těsně pod žebry, kde poslední očko zanechalo hlubokou ránu. Bolest zafungovala, zakryl si rukama obličej a sesul se na plošinu. Dívka znova pozvedla prut, ale rána nedopadla. Vykroutil jí ho z rukou šéf, který právě dorazil s Čočkou a Zrzounem.

„Dobrý?“ zeptal se Čočka.

„Neměla jsem ho bít, ujely mi nervy,“ neměla daleko k pláči.

„Byl ve stavu, kdy ti moh ublížit. Bolest ho přivedla k rozumu.“

„Proč se mu to děje? Je hodnej a mám ho ráda. To se nemůže léčit?“

„Už to zkoušel, jenomže bez výsledku. Má léky, který užívá, když cítí blížící se záchvat. Ale někdy přijde rychle,“ pokýval smutně hlavou Čočka, kterému bylo kamaráda také líto.

- pokračování -