Dívka a moře - Keporkakové V.

Keporkakové

(duben 2003)

V.

Dívka v zámotku z celty a provázků prožívala krušné chvíle. Déšť nevadil, protože impregnovaná plachta vodu nepropustila. Vítr však cloumal sítí takovým způsobem, že poprvé v životě měla obavu zda nedostane mořskou nemoc. Při té myšlence se usmála. Za celou dobu na moři problém neměla a nakonec jí bude špatně na souši. 

Vítr polevil kolem jedenácté a po půlnoci utichl úplně s posledními kapkami deště. Pouze oceán řval dál, jak hnal zpěněné vlny na břeh ostrova. Zvedla roh celty a uviděla jasnou oblohu posetou hvězdičekami. Je po všem, bouře odešla stejně rychle jako přišla.

Nepříjemný pocit vyvolávala hladina moře osvětlená měsícem. Bude trvat dlouho, než se uklidní, aby mohl přistát hydroplán. Pokud tedy pilot v alkoholem prosáklém mozku udržel slib, že ji vyzvedne. Netušila, jak jinak se odtud dostat, a představa chůze kilometry rozbahněné džungle do prudkého kopce nelákala.

Nakonec myšlenky na návrat hodila za hlavu. Musela vstát, aby rozhýbala tělo ztuhlé mnohahodinovým ležením v síti. Také žaludek protestoval proti hladovce. Naposled snědla krajíček suchého chleba ráno, když celá nedočkavá běžela na skálu vyhlížet velryby.

Ráda by rozdělala ohýnek, ale hledat uprostřed noci suché dřevo po takovém lijáku vyhodnotila jako nesmysl. Mačetou na kmeni stromu rozsekla na dvě půlky čtvrtkilovou konzervu obsahující vepřové maso. Lžící vyjedla studený obsah a zakusovala chlebem, který zůstal v lodním pytli suchý. Půlnoční večeři zapila vodou z kanystru. Potom usoudila, že pro tělo již víc udělat nemůže a opět zalezla do sítě pod moskytiéru. Předpokládala, že po lijáku se bude z rozbahněné země líhnout dotěrný hmyz, jak na běžícím pásu. Za pár minut zařezávala.

Většinou vstávala kolem páté, aby připravila posádce snídani, a potom se uchýlila do samoty na zadní palubě. Tentokrát zaspala. Slunce stálo vysoko na obloze, když ji vzbudil křik ptáků. Včerejší dobrodružství s keporkaky završené bouří, dalo tělu zabrat víc, než tušila. Chvíli se proto ještě protahovala v hamaku na poloviční cestě mezi spánkem a bděním.

Věčně se však povalovat nemohla. Vylezla ze sítě a mezerou mezi stromy pohlédla k moři. Čtyři, možná pět metrů, odhadla výšku vln. Na hydroplán může zapomenout. Sbalila ležení a svlékla několik vrstev oblečení, které ji při bouři chránilo před chladem.

Měla štěstí, že žádná z větví urvaných vichrem na hamak nespadla. Většina palem lemujících kraj lesa přežila, ale v místech, které zvolila pro nocování rostly stromy patřící džungli. Jejich pružnost je omezena množstvím dřevitých pevných lian, svazujích koruny hustou sítí. Když bouře nedokázala narušit propletenec, tak rvala s lianami i větve. Ty nyní splihle visely v chumáčích z vršků stromů až k zemi.

Lodní pytel sbalila do podoby ruksaku, aby ho mohla hodit na záda. Na vršek připevnila kanystr se zbytkem vody. Do dalšího balíku zamotala síť, moskytieru a celtu. Tak zůstane volná ruka pro mačetu na prosekávání cesty džunglí.

Ještě naposledy vylezla na skálu odkud pozorovala keporkaky. Myslela na velrybí novorozeně, zda mělo šanci bouři přežít. Dospělý jedinec vydrží pod vodou až čtyřicet minut a může se skrýt před nepohodou do hloubky, ale co novorozeně mládě, pro něž je dlouhý i tříminutový ponor? Dokázali ho rodiče ochránit?

Zkoumala dalekohledem prostor za útesem, ale nic nespatřila. Pokud se velryba nevynoří nadechnout, nemá ve vlnách šanci nic spatřit. Hladina dostala po bouři stejně modročerný nádech jako má hřbet keporkaků.

Odložila dalekohled a opřela bradu o kolena. Myšlenky na velrybí mládě jí vehnaly slzy do očí. Vnímala to jako velkou nespravedlnost přírody. Popotáhla a zvedla hlavu, aby otřela slzy. V tom okamžiku zahlédla na jihu rozmazaný obraz. Otřela oči a znovu popadla dalekohled. Tu loď by poznala mezi milionem dalších. Mary se kymácivě šinula k severu asi ve stejné vzdálenosti od břehu, kde včera byli keporkakové.

„Tady jsem, tady!“ poskakovala jako pominutá po skalisku a mávala rukama.

Po chvíli jí došlo, že ze sedmikilometrové vzdálenosti nemohou malou postavičku vidět. Zklidnila se a čekala až připlují blíž. Když loď připlula na poloviční vzdálenost od výběžku, u něhož ji poprvé zahlédla, vylétla z paluby červená světlice. Svlékla tričko a začala jím mávat nad hlavou. Po chvíli opět červená světlice. To již byla Mary na úrovni dívky.

„Kam čumíte,“ křičela, „to nemáte dalekohled, tady, tady jsem!“

Za pár okamžiků následovala červenou raketu zelená. Konečně. Nastal poslední problém, jak se na loď dostat. Znovu přehlédla hladinu. Nejobtížnější bude překonat příboj, kde zpěněná voda znemožňuje plavání. Je řídká, obsahuje příliš vzduchu a nenese. Dál to již bude dobré. Vlny dosahovaly čtyřmetrové výše, ale dostaly plochý tvar se vzdáleností mezi hřbety dvacet metrů.

- pokračování -