Čekání 6

Tvůj hlas je potok, co bublá přes kameny. Pláč a smích dohromady. Dva čisté prameny. Telefon obživl. Kovoví švábi opustili město. Ti opravdoví mne dokázali v dětství pěkně vyděsit. Stačilo otevřít poloprázdnou ledničku a rozběhli se hledat úkryt kolem sklenice okurek a dvou krabiček uzených šprotů. Brrrrr. Švábi jsou odporní v každé době. Zůstaly po nich krvavé dásně po vytrhaných domech. Rány uprostřed zahrad, ulic a parků. Mám ráda tvůj humor, i ten černo černý. Vyprávíš mi o raketách, které se třicet dnů sypaly na hřbitov jako déšť. Železné kapky bubnovaly předkům na dveře. Doufáš, že se nikdo z nich nemusel podívat znovu na zem… Věřím, že jsou jejich kosti stále tam, kam patří. V náruči země. Z kusu náhrobního kamene se dívají do nebe babiččiny oči. Vypadám jako ona na fotce z porcelánu. Jdu krok za krokem v jejích botách. Tvůj hlas mne pohladil slovy: život jde dál. Podej mi ruku. Ty povedeš mne a já tebe.