Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O hadovi a žábě

30. 06. 2022

444

Autor

Lenochod

Jak mě had a žába poučili o dobru a zlu...

O hadech...

Hadi jsou moc krásná zvířata. Ti tencí, zelení, co vypadají jako stéblo rostliny, ti když se dají do pohybu, tak domnělá rostlina zázračně ožije. Ti tlustí, divoce pomalovaní indiánskými vzory, co se válí v teráriích zoologických zahrad, a vyhřívají se pod speciální žárovkou, opečováváni a obdivováni, ti se jentak malinko naklopí ve správném úhlu vůči žárovce, a mozaika šupin odmění vaše fascinované oči duhově perleťovým odleskem znovuzrozené kůže po nedávném vysvlečení té staré, která už jim byla malá, a už se tak krásně netřpytila. Tu si potom hrdý chovatel odnese domů jako kousek křehkého závoje, jako trofej svých chovatelských úspěchů a na hraní pro děti. Krásní jsou i hadi pruhovaní, vlnící se a tančící jako stuha gymnastky, kteří se pravidelně objevují v podmořských dokumentech pro neplavce, a které si i plavci raději prohlédnou na obrazovce či monitoru, než aby jim plavali bok po boku a doufali, že nebudou uštknuti nejjedovatějším plazem - tedy pravděpodobně smrtelně.

Nějakého krásného hada jsem si kromě všech ostatních zvířat odmalička přála také chovat a jednou se mi to málem splnilo... To už jsem byla náctiletá slečna. Kamarád tenkrát prodával hodně dobrou kytaru za poloviční cenu, ale i tak byla dražší než hadi, které v té době nabízel místní Zverimex. Blížily se vánoce a to byla jediná šance, jak bych tu kytaru mohla získat, a tak jsem se o ní nenápadně (ale o to častěji) zmiňovala doma před rodiči vždy, když přišla řeč na téma „kdo by si co přál najít pod stromečkem“. Asi týden před vánocemi si mě maminka vzala stranou a smutným hlasem mi sdělila, že si tu kytaru nemůžou s tatínkem dovolit koupit, a tak chce, abych se s tím předem smířila, a pod stromečkem ji neočekávala. A nebyla pak na Štědrý den příliš zklamaná. No jo, nedalo se nic dělat. Byly i jiné fajn věci, které jsem si přála, a tak jsem se začala těšit na nějaké jinačí překvapení. A to nastalo ve slavnostní den při rozdávání dárků. Ten rok se pod stromečkem objevil dárek neobvykle velkých rozměrů - krabice, která měla alespoň metr a půl, a všichni byli napjatí, pro koho že je. Nemohla jsem uvěřit svým uším, když bylo při čtení cedulky na krabici vyřčeno mé jméno! Naši mi tu kytaru nejspíš chtěli vynahradit něčím opravdu úžasným a obřím! Nemohlo to být zkrátka nic jiného, než jeden z těch hadů, které jsem chodila při každé příležitosti obdivovat do Zverimexu, a bude tam zabalený i s teráriem! Ale co když je tam bez terária?... Bála jsem se krabici rozdělat, aby mi had hned neutekl, nebo aby mě nekousl, a tak mi docela trvalo, než jsem spatřila ve světle obývákové lampy a barevných světýlek ze stromečku, co je uvnitř... Byla tam ta kytara! Poprvé v životě jsem nemohla promluvit nad právě rozbaleným dárkem, jen se mi řinuly slzy z očí a padaly na vzácné dřevo. Štěstí z neočekávané přítomné kytary a zklamání z nepřítomného očekávaného hada udělalo v mém nitru takový chaos, že nebyla možná žádná jiná adekvátní reakce...

Po pár letech jsem se ještě jednou málem stala chovatelkou hada, v době, kdy už jsem se zabydlovala na samotě v lese s mým milým, který je stejně nadšený do všeho živého, jako já. On však má navíc rád adrenalin, takže jeho oblíbení tvorečkové bývají často trochu (či hodně) nebezpeční. Jednou mě přivedl k zakryté dětské vaničce, že prý tam pro mě má překvapení... Nadzvedla jsem kartonové víko a v klubku schoulená se tam krčila klikatě pruhovaná zmije s červeným zábleskem v očích, přichystaná zaútočit. Mému milému se v tváři zračilo čiré nadšení, když mi oznámil, že ji v té vaničce budeme chovat, že je to náš nový domácí mazlíček. Nebýt hadího jedu, možná by mě svým nadšením nakazil a ráda bych se ujala úlohy chovatelky herpetoložky. Jenomže žít v neustálém smrtelném nebezpečí, to nebylo pro mne to pravé ořechové... Musela jsem to vyřešit nějak diplomaticky. Začala jsem zmiji litovat, že místo svobodného potulování zelenou loukou a voňavým krajem, místo slunce, větru, deště, napínavého lovu, hadích milenců a vlatních potomků už ji čeká jen osamělý nudný život mezi modrými stěnami vaničky a stále stejná strava den co den... Na to se mému milému zmije také zželelo a šel ji vypustit tam, kde ji holýma rukama před tím chytil.

O žábách...

S žábami jsem měla větší chovatelské štěstí. Sice jsem tragicky přišla o svou první várku pulců, nachytanou na dětském táboře do sklenice od okurek, když jsem ve stejném rybníčku ulovila i neuvěřitelně bizardního tvora, podobného něčemu ze sci-fi filmů, o němž jsem věděla, že jmenuje splešťule blátivá, ale netušila jsem, že se živí mláďátky žab, takže jsem naivně přidala hladovou příšerku do oné již obsazené sklenice... Za to na jednom z výletů s rodiči jsem objevila na lesní cestě dvě malinkaté roztomilé a úplně oranžové žabičky, co se podobaly barevným pralesním živým šperkům z amazonské džungle, obvykle pokrytým smrtícím jedem. Tyhle žabky ale byly české, tudíž musely být zcela neškodné, (táta jistě hned rozeznal, že jsou to ropuchy), a tak mi bylo dovoleno vzít si je domů, a do podzimu je chovat v teráriu, a na zimu je pak vypustit do přírody k řádnému přezimování. Každý den jsem pak chodila ke králíkárně lovit mouchy jen tak do ruky. Naučila jsem se takovou fintu - odhadnout, kam stihne moucha doletět během máchnutí ruky a na to místo zamířit. S vědomím, že moucha startuje jako vrtulník, vždy kolmo k povrchu, na kterém sedí, to šlo docela snadno. Bylo mi těch much sice líto, ale žabky byly díky nim spokojené, hezky rostly, ztrácely oranžovou barvu a měnily se v typické české ropušky. Ze začátku byly ulovené mouchy skoro stejně velké jako ty žabičky. Když se jednou taková masařka během bleskové akce mrštného žabího jazýčku ocitla v žabce a vyplnila celý její vnitřek, vzala jsem si tlustou ropušku na ruku a spřekvapením jsem uslyšela, že bzučí. Hlasitě bzučela ještě nejméně 15 minut, tak jsem s ní stihla oběhnout celou rodinu, a pochlubit se i u sousedů s novým vědeckým objevem, že žába bzučí. Nikdo tomu nechtěl uvěřit, tak jsem musela všem přiznat, jak k tomu došlo... A po prázdninách jsem žabkám vrátila svobodu, když už nebylo tolik času na číhání a lov much u králíkárny.

Největší překvapení po letech však bylo přiznání mé maminky, že se odjakživa strašně štítí žab, a protože nechtěla, aby se jich štítily i její děti, dělala před námi, že se jí žáby líbí... Kdybych to jenom tušila! Vůbec bych ji s těmi mými bzučilkami tak neobtěžovala a nestěžovala bych jí její statečný a vítězný boj! (Z naší rodiny se totiž už nikdo jiný žab neštítí.) Je pro mne ale naprosto nepochopitelné, že ze všech těch kousavých, bodavých, škrábavých, jedovatých a jinak nebezpečných prapodivných bytostí, které jsem celé dětství nadšeně nosila domů, chovala je, a vědecky zkoumala, že měla moje maminka odpor právě k těmto bezzubým, neozbrojeným, měkkým, nešikovným a úplně neškodným stvořením, která jen někde sedí, občas spolknou mouchu, ve vodě se potápějí a také skřehotají, a tou jedinou věcí, kterou dokáží člověka pozlobit, je úlek z neočekávaného výskoku...

O hadovi a žábě...

Jednou došlo k setkání hada, žáby a mě. Na zarostlé luční pěšině mi cestu zkřížila veliká šedomodrá užovka obojková (ta se žlutými měsíčky na tvářích), s tlamou dokořán, protože se právě snažila spolknout ropuchu nafouknutou do velikosti tenisáku. Vždy, když potkám zvířátko v nouzi, snažím se mu nějak pomoci, má-li to ještě cenu, a ropucha evidentně v nouzi byla. Jenomže užovka měla evidentně hlad a vypadala po náročném lovu a boji s velikým soustem vyčerpaně. V nouzi jsem se nakonec ocitla já - vůbec jsem totiž nevěděla, jak se honem zachovat, a úplně mě to rozpoltilo! Mám zachránit žábu a ponechat vyčerpanu a hladovou užovku s nevyhnutelným úkolem, ulovit jiného nebohého tvora? Nebo mám jentak odejít s černým svědomím kvůli neposkytnutí pomoci žábě s následkem její smrti? Bylo mi jich líto obou a ohraná rada „Řiď se vždy svým srdcem!“, kterou mi často kdekdo uděloval, zde ani trošku nepomohla. Zeptala jsem se tedy svého rozumu a ten rozhodl jednoznačně ve prospěch užovky, protože je zkrátka vzácnější než ropucha. Zvěčnila jsem to drama na fotografii a šla jsem s těžkým srdcem dál svou luční pěšinou...

Dlouho mi ale ta příhoda vrtala v hlavě a zanechala ve mne neodbytnou otázku : „Co je dobro a zlo?“, a ještě neodbytnější odpověď : „Dobro a zlo je ralativní. Co je pro jednoho dobré, je pro druhého zlé, a noapak. Je to jen úhel pohledu, nic víc.“ Od té doby nedělím věci na dobré a zlé, ale na ty, které jsou dobré nebo zlé pro mě, ty, které jsou zlé nebo dobré pro vás, ... zkrátka vždy je otázka dobra a zla neoddělitelně spojená s otázkou „pro koho?“. Všeobecné dobro či zlo neexistuje, je to subjektivní záležitost, pro každého trochu jiná. Had a žába mi odpověděli na jednu ze zásadních životních otázek, ale pokud ty dva učitele opět někdy potkám ve stejné situaci, při jejich každodenním zápase o život, budu opět rozpolcená při rozhodování, zda je jejich osudem, že jsem jim zkřížila cestu a někomu z nich pomohla v nouzi, či zda je mým osudem, že mi zkřížili cestu, aby mě poučili o smíření se se životem a smrtí, s naplněním a utrpením, a aby mě naučili nechat věci být a nezasahovat...

26 názorů

Gora

04. 07. 2022

Československá literární komunita

O hadovi a žábě

Autor

26 názorů

Sdílení