Dívka a moře - Marseille V.

Marseille

(červenec 2003)

V.

Čočka vyprávěl pomalu a často se na několik minut odmlčel, když ho dohnaly bolestné vzpomínky. Skončil blok od cíle procházky. Zbytkem cesty se promlčeli.

„Bereš ještě pozvání na kafe?“ zeptal se nesměle před vchodem domu.

Zvažovala, co dál. Potřebovala sdělit představu o příštích dnech, ale najednou chyběla slova. Bála se, aby mu neublížila.

„Tak nic,“ vzdychl, když rozmýšlení nebralo konce.

Místo odpovědi vystoupila o schod, aby trochu vyrovnala rozdíl ve výšce a odpověděla v nezpochybnitelné podobě. Po polibku konečně našla odvahu k vyjádření obavy.

„Jean-Claude,“ poprvé od doby, co se poznali, použila místo přezdívky křestní jméno, „mám strach, co bude až se vrátíme na Mary.“

„To kvůli tomu, co říkal šéf před večeří?“

Kývla a opět nevěděla, jak pokračovat. Čočka chvíli o otázce přemýšlel, než pochopil, že to nebude jediný problém.

„To není všechno, že ne?“

„Na podzim mi bude dvacet a ještě nějakej čas chci u týhle práce zůstat. Neumím si představit …“ lezlo z Prcka jak z chlupaté deky.

Přišel jí na pomoc: „Rozumím. Navrhuju, užít si čas do dvanáctýho a na Mary zas jen kamarádi. Tak nějak to chceš?“

„Dík,“ vydechla s ulehčením.

„Tak bysme místo kecání mohli jít nahoru, protože tak dlouhou dovolenou zas nemáme,“ navrhl.

„Jasně,“ zasmála se, „ale nevím, jestli mě ráno nevyženeš.“

„Proč?“ zarazil se.

„Od loňskýho odjezdu do Austrálie jsem neměla chlapa, což je skoro rok. Mám co dohánět.“

Ráno Monique lehce zaklepala na dveře Čočkova pokoje. Nic. Zaklepala víc, ale odezva opět žádná. Slyšela je, když se vrátili, a že by odešli brzy ráno, se jí nezdálo. Opatrně pootevřela dveře. Šaty rozházené po podlaze svědčily o rychlém svlékání. S úsměvem opět zavřela a tentokrát pořádně zabušila pěstí. Po chvíli uslyšela pleskání bosých chodidel na parketách.

Dveře se pootevřely a škvírou vykoukla dívčí tvář s prstem na ústech: „Pššt, ještě spí.“

„Nechci rušit, ale musím do práce. Snídani máte v lednici. Kde je káva a džus Jean-Claude ví. Jak dopadla večeře?“

„Jediný, co bylo dobře, bylo oblečení, jinak katastrofa. Zase jsem si uřízla pořádnou ostudu.“

„Co smlouva?“ zajímalo Monique, protože během včerejších nákupů z Prcka vytáhla účel večeře.

„Mám,“ kývla dívka.

„To je dobře, ostatní pusť z hlavy. Zůstanete nebo máte jiný plány?“

„Nevím, záleží na Jean-Claudovi.“

 Monique odešla a dívka zamířila do kuchyně. Na Mary byla snídaně její starost, neviděla důvod, proč by tomu tak nemohlo být i nyní a Čočkovi ji naservíruje do postele. Zvizitýrovala kuchyňskou linku, kde našla kávu i čaj. Za čtvrt hodiny již s plným tácem mířila do ložnice. V noci tělesné potřeby uspokojila a je třeba, aby přítel opět nabral sílu. Stejně, jako bušení na dveře Čočku nevzbudilo, ani teď jemnější prostředky nefungovaly. Nakonec došlo na hrnek studené vody.

„Co se děje?“ vyskočil z postele a nechápavě hleděl kolem sebe. Zřejmě mu v první chvíli nedošlo, kde je.

„Vstávat! Snídaně,“ připojila škodolibý úsměv při pohledu na zmáčeného přítele.

„Cvoku! Chceš, aby mě kleplo?“

„To určitě ne. Ještě musíš bejt užitečnej a záleží jen na tobě, jestli to bude před snídaní nebo až po ní.“

„Až tak jsem to s tím užíváním zas nemyslel. Najíme se a vyrazíme ven. Chci ti ukázat město.“

„Zklamal si mě,“ nasadila zkroušený výraz, ale vzápětí se rozesmála, když viděla jeho vyděšený výraz, „neboj, nejsem nymfomanka.“

Do tří hodin zvládli prohlídku asi nejvýznačnější marseillské památky chrámu Notre Dame de la Garde, prošli spletitými uličkami nejstarší městské čtvrti Le Panier a skončili prohlídkou Abbaye de Saint Victor. Patnáct století starý kostel v bývalém opatství svatého Viktora zaujal dívku nejvíc. Nikoliv však architekturou, ale klidem, který tam panoval. Žádní turisté, žádní věřící, jen oni dva. Usadila se v lavici a skoro hodinu mlčky zírala do šera kostelní lodi. Jean-Claude do ni několikrát šťouchl, ale vždy jen zavrtěla hlavou. Netušil, co se s dívkou děje, dokud konečně nevstala a nevyšli ven.

„To jsi se modlila, nebo co to mělo znamenat?“

„Bylo tam nádherně, trochu jsem si zavzpomínala,“ vysvětlila.

„To tě bere často?“

„Někdy, když mi je smutno nebo naopak hezky.“

„Tohle byl kterej případ?“

Přitiskla se k němu a dostal pusu na tvář: „Ten druhej, ale pro dnešek mám památek dost. Co dál?“

„Dlabenec, mám hlad, jak trosečník na pustým ostrově,“ navrhl.

Kývla na souhlas a zamířili do přístavní čtvrti Les Grands-Carmes, kde Čočka zastavil před omšelým třípatrovým domem. Ani nápis Restaurant provedený ozdobným písmem nad vchodem důvěru nevzbuzoval.

„Kdysi jsme sem chodili z doků po práci. Knajpa, ale dobře vařili. Je to deset let, tak nevím, jak to vypadá dneska,“ informoval Čočka.

Pokud to kdysi byla knajpa, prošla velkou proměnou. Zůstali stát hned za vchodem s pocitem, že prošli branou času o pár století zpět. Uprostřed města ve špinavé čtvrti kousek od přístavu, kde je pracovní oděv luxusním oblečením, zírali na interiér zájezdního hostince přeneseného ze středověku. Prkenná podlaha, stoly z fošen bez ubrusů a masivní lavice. Jako dekorace viselo na stěnách zemědělské náčiní. Některé dívka znala, ale byly tu i kousky o jejichž významu neměla ponětí. Na zdi za nálevním pultem visely dokonce poloviční jesličky plné sena. Místo lustrů kola od vozu s lucernami. Chyběla jen sláma rozházená po zemi.

„Půjdete dál nebo tam vystojíte důlky?“ křikl od nálevního pultu tlouštík v kostkované zástěře.

Čočka vyhrkl: „Yvesi, kde to jsem? Člověk si na deset let odskočí a všechno je jiný.“

„Seš mi povědomej, ale zařadit tě nemůžu,“ výčepní si hosta zkoumavě prohlédl a potom mávl rukou po místnosti, „sednete si nebo ne?“

Šest stolů bylo volných a dívka vybrala místo v rohu, kde na stěně nad lavicemi visel nástroj podobný cepu a kosa. Oproti zbytku dekorací u těchto si byla použitím jistá. Zřejmě to podvědomě ovlivnilo volbu. U jednoho ze zbývajících stolů sedělo osm mužů, které odhadli na dokaře. U druhého čtveřice se silně nagelovanými vlasy, oděná v kožených bundách pokrytých kovovými cvočky. Dva byli řádní pořízkové.

Tlouštík se přikolébal s jídelními lístky: „Tak, kdo si?“

„Kdysi jsme sem chodili po práci s dokařema, ale vypadalo to tu jinak. Moc hostů tu nemáš,“ odpověděl Čočka.

Hospodský se ušklíbl, položil před ně nabídku menu a pokračoval tiše: „Jo, to byly jiný časy. Za hodinu tu bude plno, ale radost z těch hostů nemám. Kde si byl ty?“

„Na moři.“

„Hodně se v Marseille změnilo. Dneska vládnou tihle,“ hlavou kývl ke čtveřici ulízanců, „dejte si na ně pozor, možná se vám pokusí vnutit drogy a jsou neodbytný. Jestli můžu radit, po jídle zmizte, než dorazí zbytek. To kvůli slečně. Tohle není dobrý místo pro mladý holky.“

Ze slov dobrý pocit neměla. Nejraději by restauraci opustila. Strach z podezřele vyhlížejících neměla, ale konfliktům se raději vyhýbala. Zatím byl klid, a tak rozhodnutí zda odejít nechala na příteli.

- pokračování -