Útěk od civilizace

Útěk od civilizace

Její srdce je knihou snů a přání,

Čtením, kde roli hraje pocitů a citů roj

Po realitě ona nikdy se neshání

A život pro ni lhostejný je boj.

Dívá se na krajinu všechnu kolem sebe,

Snaží se do její krásy proniknout

V slunci vidí míč a tyrkysově modré je nebe

A lidé kolem ní ji vůbec nechápou.

Spěchají tam a honí se zpátky

Písek v přesýpacích hodinách ubývá

Času neuniknou zadními vrátky,

Každý z nich plán, co všechno stačit, má.

Ona však nechá volně ho plout,

Jen ať kam chce si běží

A vlnky hlubokého příkopu kolem ní

Před realitou jejich podivnou ji střeží

Tu ona nechce, nepotřebuje ji ke štěstí,

Může vůbec někdo z nich někdy šťastný být?

Ona je! Pomněnky ve vlasech, na rtech úsměv,

Na trávě na louce si leží, jen občas při vzpomínce

Na město šedivé, odkud utekla, mráz po zádech jí běží.