Rezonance

Rezonance (intro)

V topení to praská a lupe. Měl jsem ho v listopadu odvzdušnit. Lucka mě o to několikrát prosila, ale vždycky bylo potřeba udělat něco jiného. Teď už je pozdě. Za střešním oknem padá sníh s deštěm. Představuji si betonový plácek dole u klepače a studenou kaši, kterou budou ráno čvachtat pejskaři. Z obýváku vdechuji pachy vánočních návštěv, pachy cukroví, chlebíčků, balicího papíru a televize, pohádkami rozžhavené doruda.

Civím do tmy. A nespím. A nespím. A nespím. Zatraceně. Zachvívám se zimou. Přitom je tu teplo, navíc ležím pod nadýchanou peřinou. Ležím v pokoji svého pětiletého syna Matěje. Ležím tu už několikátou noc a očima se provrtávám skrze pevně stisknutá víčka do spánku. 

Lucka s Matějem spí v ložnici. Přes chodbu slyším jejich pravidelné oddychování. 

Opět záchvěv zimnice. Přemýšlím, jak jsem se dostal do tohohle stavu, jak nenápadně to ve mně zrálo až do tohoto okamžiku?

Všechno odstartoval večírek na rozloučenou. Chápu, že odcházet po deseti letech v polovině školního roku není úplně fér, minimálně je to dosti nekolegiální. Ale ředitel přeci věděl už dlouho, že chci přidat, a nic s tím neudělal. Vždycky to nějak zametl pod koberec a já už jsem prostě nechtěl čekat. I tak mě hryzalo svědomí, že jsem nesetrval do konce školního roku, a proto jsem chtěl ukázat, že se umím aspoň rozloučit. Když už neumím odejít.

Nakoupil jsem vína pro celý regiment. Lucka napekla šneky a slané cuketové buchty, po kterých se všichni vždycky můžou utlouct. Od tchána a od taty jsem přinesl několik lahví slivovice. V „kolchozu“ u našich jsem objednal vyhlášenou tlačenku, hned dvě šišky, a uzené. Pitný režim doplnily lahve z nedaleké vinotéky. Prostě rozlučka, jak má být - maso a chlast. 

Začátek byl hodně rozpačitý. Ředitel cosi blekotal o vynikajícím češtináři, o učiteli tělem a duší. Nad floskulemi se úlisně usmíval. Pak jsme si připili a koukali na sebe přes kulatý stůl multimediální učebny. Hovor vázl. Žvýkání tlačenky bylo nechutně hlasité. Naštěstí ředitel se zástupkyní brzy odešli. Hned se začalo dýchat volněji. Víno a slivovice taky udělaly své. 

Katce to fakt slušelo. Moc jsme se neznali – učila na vedlejší budově u prvňáčků, ale na poslední akci to mezi námi dost zajiskřilo. Pravda, měli jsme trochu popito. Přitulila se tehdy ke mně a několikrát mě pohladila po stehně. Nebylo to žádné nevinné pohlazení. Byla v tom laškovnost, provokace, vyzývavost i závrať. Tehdy jsem toho nedokázal využít – svázaný věrností k Lucce. Nechtěl jsem vypadat jako úplný suchar, a tak jsem to oplatil alespoň rozpačitým sevřením zaobleniny zadečku. Erotické dusno mi pak nedávalo několik následujících nocí spát. Ležel jsem vedle Lucky a musel jsem neustále myslet na to pružné, pevné, a přitom plné tělo, na to, že jsem se s ním rozloučil spolu s ostatními na tramvajovém ostrůvku, na to, že toho hodně zůstalo nedořečeno, nebo spíš nedodotýkáno. Doufal jsem, že rozlučka bude ta správná příležitost, abych to tělo sevřel a měl. Počítalo se s tím, že nejodolnější přespí ve spacácích ve škole – jako už tolikrát.

Jenže příležitost se musí chytnout za pačesy v pravou chvíli. Já jsem tu svoji evidentně prováhal. Rozlučka na atmosféru z poslední akce nenavázala. U slivovice se zívající němčinářkou, které se v pohledu zrcadlil promarněný život, jsem pozoroval Katku, smyslného čertíka, jak si při tanci svými ladnými, elastickými boky omotává kolem palce nového přírodopisce. Později se vytratili a já jsem si hořce uvědomoval, že jsem zodpovědný a ženatý, a taky jsem jim záviděl a už jsem hlavně nechtěl koukat do vyhaslých očí němčinářky. Slivovice mi do krku nestékala snadno, vytlačována protitahem tlačenkových výparů. Zvedl jsem se a zmizel do mrazu. Zeměpisář se školníkem na mě ještě cosi pokřikovali z oken. Mávl jsem rukou a osvěžoval se chladným, čerstvým vzduchem.

Noční veřejná doprava si se mnou pohrála jako přílivové a odlivové vlny s dřívkem, ale nakonec jsem zakotvil ve své posteli, nohu svěšenou na podlahu kvůli uzemnění. 

Tak tohle to celé odstartovalo. Tahle rozlučka. I když nebýt jí, asi by se to stalo stejně. Jen se to kvůli ní všechno urychlilo. Nutno však říct, že to ve mně zrálo už dlouho, hodně dlouho. Teď tu ležím v Matějově pokojíčku, tělo mě svědí od toho, jak jsem pořád v posteli - a jsem slabý, strašně slabý. Zachvívám se zimou a snažím se křečovitě sevřená víčka dotlačit ke spánku. 

Když jsem se po rozlučce probudil, nemohl jsem skoro otevřít oči, jak mě hlava třeštila bolestí. Světlo mi drásalo mozek. Lucka trpělivě ignorovala mé nekoordinované ranní procesy - byt byl pro mě rozhoupanou bárkou, každou chvíli na mě něco padalo. Bolest hlavy mě nakonec donutila obejmout záchodovou mísu, to už Lucka s Matějem byli naštěstí na cestě do školky a do práce. 

V trolejbusu jsem se držel tyče jako trosečník zlomeného stěžně, zpocený úchop. A šílená bolest hlavy odpočítávala nesnesitelným tepáním vteřinu za vteřinou. Au, au, au. Ibalginy evidentně minuly svůj cíl. Au, au, au. 

Týden před vánočními prázdninami to bývá ve škole úmorné, čas odkapává tyransky pomalu - a když máte kocovinu, utrpení se násobí. Pokrýval mě studený pot a na nástěnkách a na dveřích od sborovny viselo moje parte. Septimáni tak dávali najevo nespokojenost s mým odchodem. Potěšilo mě to (nebyl jsem jim lhostejný), ale nebyl jsem ve stavu to náležitě ocenit. Zmohl jsem se pouze na hořký úsměv. Přestávky jsem trávil v kabinetě s hlavou na stole, s dalšími ibalginy v útrobách a s pocitem, že se septimánský žert co nevidět protne s realitou. Dodnes nechápu, jak jsem přežil čtyři dopolední hodiny, než jsem se jal zoufale žadonit u zástupkyně, aby mi zrušila odpolední seminář s maturanty.

Doma jsem zalehl do postele, chtěl jsem tu bolest zaspat. Lucku s Matějem jsem registroval jakýmsi paralelním vědomím. Vnímal jsem jejich starost i roztrpčení, že se nepodílím na společném rodinném sdílení. Nakonec jsem nějak usnul.

No, a po probuzení jsem byl v tom! Život se přetočil o příslovečných sto osmdesát stupňů.

Ráno jsem neotevřel pravé oko. Ne, že bych nechtěl, prostě to nešlo. Musel jsem víčko chytit prsty a zvednout. Bohužel oči vzájemně nespolupracovaly - každé nabízelo jiný obraz a já jsem z toho dostával závrať. Radši jsem víčko pustil. 

V tu chvíli bylo jasné, že je něco hodně špatně. Lucčin pohled, ve kterém se prala ranní rutina se zoufalstvím, mně dodnes straší v hlavě. Pak zvítězila její praktičnost a bojovnost, posadila mě do auta vedle Matěje. Nejprve on do školky, pak já do nemocnice.

Bezútěšná šeď chodníků a nemocničních budov, slabost a nesnesitelná bolest hlavy. Oddělení a vyšetření se střídala v podivné halucinační motanici, nebýt Lucky, zůstal bych bezradně sedět na koženkové lavici některé z mnoha čekáren. Bylo to jako magie bílých plášťů, jako medicínské zaříkávání plné záhadných slov. Oční perimetr, magnetická rezonance, neurologie, neurochirurgie, endokrinologie… Poslední formulka tohoto zaklínadla zněla - adenom hypofýzy. Opakovala se pak v několika podobách v nábožném echu nemocničních pracovníků a ze mě se rázem stal výjimečný účastník rituálu. 

Adenom hypofýzy. Třícentimetrový nezhoubný nádor na mozku. Zakrvácel, natekl a začal utlačovat své okolí. Operace by měla proběhnout co nejdříve, jenže přes Vánoce nebude dost lidí. “Nedá se nic dělat, musíte to nějak vydržet,” sdělil šaman z neurologie (a zřejmě přemýšlel nad vánočními nákupy). Nějak vydržet. 

A tak teď ležím v Matějově posteli. Je mi zima, pod lebkou to tepe prášky (je to úplně jiná liga než ibalgin, z těchhle je mi šoufl a neřízeně škytám, ale hlava tolik nebolí), v topení praská, za střešním oknem padá sníh. Je po Vánocích. Za týden se mi nosní dutinou provrtají do mozku a vyoperují mi z něj kus hmoty.

Z ložnice slyším Lucčino a Matějovo oddechování, za hodinu budou u klepače čvachtat pejskaři.