Plovárenský kairos

Plovárenský kairos

Z nebe je hadr a ten někdo tam nahoře pěkně ždíme, říká vedoucí kiosku na Pepynce plavčici Terezce, která má o deštivém dni konečně klid vychutnat si pořádně macatý párek. 

A taky už dobíhá sedmá, a to je na konci srpna čas konce, Plovárenský kairos, na jehož horizontu jest uzavřen čas plavce, cucaje jegermajstra poučuje zbylce kolem kotelník, který už nemusí přitápět pod vodou, neboť poslední velrybím sádlem natření sportsmeni mizí do šaten. Připomeňme si ale mínění teologa Rahnera, že totiž možnost věčného pokračování dál a dál znamenala by peklo holé nesmyslnosti. Žádný okamžik neměl by svoji váhu, neboť vše dalo by se odsunout do prázdného později, zadívá se prázdnýma očima na Terezku a vedoucího kiosku, otočí v sebe hořčinu a taky odchází.  

Vedoucí kiosku odepisuje párek a likér na vrub akcionářů Pepynky, v očích nyvý žal po tělech ženských, co co chvíli potřebují bumbat pivíčko nebo aperol, dost jich taky baží po macatém párku, teď už ale třetí den pozoruje jen ty blázny potřené velrybím sádlem, jak plovou kilometry tam a zase nazpátek, připadá si jak Achab v moři bídy, kéž zas slunce vžene nahatky k jeho dřevěnici, kéž zas jedna na druhé v těsné chvilce rty své otevrou k přání, jež splní obratem, předstíraje, že nedosáhne, nechá je zas s mincemi naklánět se hluboko dovnitř, prsa přitom válet po nerezovém pultu jak po oltáři, kéž zas ten blažený čas se navrátí, mumlá si svou litanii touhy, zatímco stahuje roletu. 

Ke konci šichty

Šichta jeřábnice Brigity už má na kahánku, ještě hodinka, pak k zemi sklouzne kabinka, jako kalhotky tango, když večer u její garsonky zazvoní milenec Košten, z květované košile černá srstí, voní Jadranem, zasní se a kusem panelu srazí věž Týnského chrámu, Škoda nedozírného rozsahu, láteří večer v televizi památkář Olda Čagan pýejčdý, restaurátorské práce potrvají nejméně deset let, končí beznadějí, prsatá blondýna ze studia bere ke slovu inženýra lidských duší: Nejen dopravní nehody se dějí převážně na konci cesty, nýbrž i nehody obecně, člověk ztrácí obezřetnost, jaksi se už takříkajíc cítí doma, varuje skrze plný nos Petr Weiss, to už ale na dveře zvoní Košten, v ruce polní kvítky a čokoládovou rakiji, z košile černá srstí, ach, jak to vše dnes Brigitě přijde vhod..

Liběna Podéšťová

Potom, co dramaticky stoupla hladina Botiče, vyšla do ulic města Liběna Podéšťová. Konečně je tady, radovali se v Muslích, kde ještě na parapetech sušili pláštěmky a gumové boty. Liběna se ale v té mokré čtvrti nezdržela, co by tam dělala, štrádovala si to skrze Horky a zapomněnku Pavláku přes divě žhnoucí Sokolskou k Muzeu, odtud pak Rossmarktem dolů k Am Graben, kde vypnula prsa a červeným fosforem dvou tučných sirek škrtla o nebe, to se náhle rozhořelo sluncem, jež počalo vysoušet pláštěmky a gumové boty v dalekých Muslích a taky s dramaticky rozvodněným Botičem si nebralo servítky, ženám se zas rovnaly zvlnělé vlásky, dusno hnalo z dagleské prodejny vůně a mučenkový tabák, jímž si mondény z goldfingřího klubu krátí chvíli před úderem gongu, kdy nastoupeny v řadě na podiu musí zájemcům vykázat své dary, opět zahořel chutí. A taky kosové si zpívali...