mrazivý místo pro život

Noc byla tmavá a studená. Silný vítr přinášel těžká mračna. Bouře se blížila. Blesk krátce ozářil okolní krajinu. Podél cesty rostlo několik keřů, které ve vyprahlé krajině přežívaly jen silou vůle. Prázdná plechovka od piva se s chrastivým zvukem valila po asfaltu. Stará asfaltová silnice vedla k nedalekému městu. Pigrope bylo město jako většina měst v okolí, zchátralé, špinavé a obývané pouze spodinou.

Další blesk rozerval oblohu. V jeho světle se jako přízrak zjevila vysoká silueta muže. Na sobě měl kožené kalhoty a dlouhý černý kabát. Dlouhé, špinavé vlasy muži padaly do obličeje. Když mu vítr na chvilku obličej odkryl, bylo možné si všimnout drsné, neoholené tváře a řady skvostně bílých zubů. Oči skrývaly temné brýle, které dávno vyšly z módy. Juan Salvatore se naposledy nadechl tabákového kouře z cigarety bez filtru a vyrazil směrem k městu.

Juan prudce rozrazil oprýskané dveře a vstoupil do baru. Špinavá místnost byla plná kouře. Po několika krocích se zastavil a zkušeným pohledem zhodnotil situaci. U stolu uprostřed seděli tři muži. Marvin a jeho společníci. Před každým stálo téměř vypité pivo a několik prázdných panáků. Když kolem nich procházel, cítil směs pachu tabáku, alkoholu a moči. V tmavém koutě seděl muž. Baseballovou čepici měl naraženou do očí a velkým nožem si vyškraboval starou špínu zpodnehtů. Na barové židli seděl mladý muž atraktivního vzhledu. Ze špinavé sklenice upíjel 7Up s vodkou. Juan přišel až k němu, naklonil se nad něj a začal ho dlouze a vášnivě líbat. Rukou mu pomalu přejížděl po stehně a hladil ho v rozkroku. Mladík mu vše zkušeně oplácel a zajel rukou pod kabát. Muži u stolu se na sebe podívali. Dnes večer se snad přece jenom trochu pobaví. Unaveně vstali od stolu a vykročili k baru. Juan ucítil těžkou ruku na rameni.

“Mám taky právo si užít! Tohle byl odjakživa náš lokál.” Juan se otočil a změřil si původce výroku. Uviděl velký tlustý prase, kterému pot prosakoval přes odrbanou havajskou košili. Za ním postávaly dvě individua podobného vzhledu.

“Hleď si svýho chlastu a…,” než stačil dokončit odpověď dostal ránu pěstí.

“Ty si nechceš užít mýho ptáka?” zasmál se Marvin. Oba muži v pozadí jen pobaveně zvedly obočí.

Na další ránu Juan nečekal. Krátce si procvičil prsty na pravé ruce a vypálil pěstí. Útočnik ztratil rovnováhu a opřel se o své dva kumpány. Rukou si otřel ústa a mezi prsty promnul krev. Když si Marvin uvědomil co se stalo znovu se postavil a krátkým gestem naznačil svým gorilám co mají dělat. Ti se ale v tom okamžiku již oddávali sladkým snům. Ani jeden z nich si nevšiml že muž v koutě se přestal věnovat svým nehtům, zasunul nůž do pochvy na opasku, upravil si svou čepici a pomalu vstal ze stínu. Jako kočka se připlížil za záda oběma mužům a úderem vodovodní trubkou je omráčil. Juan zasadil Marvinovi ránu kolenem do rozkroku a ten se v křečích zhroutil na zem.

Juan sklonil hlavu a suše prohlásil: “No vidím že moc nevydrží.” Potom se podíval na muže naproti. V ruce pořád svíral kus železa. “Dik Sony, to nemusel být.”

“Jasně Turi, ostatně jako vždy. Už ti někdo řekl že tvoje metody jsou hodně nekonvenční?”

“Ne! Když vynechám to, že ty mi to připomínáš několikrát denně.” Oba muži zamířili k východu.

Mladík se na barové židli otočil zpět ke svému pití. Obrátil zbytek do sebe a za chvíli také zmizel v mrazivé noci. Nikdo si nevšiml že mladík vsunul do Juanovi do kapsy u kalhot malý kousek papíru.

“Jo!”

Přišli k staré budově autobusového nádraží. Dveře nešly otevřít, ale to nikomu nevadilo, protože skleněná výplň byla dávno rozbitá. V čekárně honil vítr po podlaze několik zmačkaných jehovistických letáků. Většina laviček byla obsazena spícími bezdomovci. Juan prošel mezi nimi ke stěně se schránkami. Ještě jednou si zkontroloval číslo na lístku. Otevřel skříňku a vyndal z ní papírový pytlík. Podíval se dovnitř, znovu jej zavřel a strčil do kapsy u kabátu.

Otočil se na Sonyho, který právě sledoval ubožačku sedící v koutě a mumlající něco o konci světa. “Můžu u tebe dneska přespat?”

“Jasně. Když ti ta moje díra vyhovuje.”

Juan se zbudil pozdě po poledni. Dlouho nemohl usnout. Vzpomínky se mu stále vraceli. Znovu a znovu byl nucen prožívat svou minulost. Vstal z pohovky a rozhlédl se po Sonyho bytě. Sony nebyl doma, náhodou měl slušnější zaměstnání a hleděl si je udržel. Juan si prohrábl rukou ve slipech a odešel do kuchyně. Pustil studenou vodu a vymočil se do dřezu. Naklonil se ke kohout a proudem vody si vypláchl ústa a namočil si vlasy. Když se narovnal voda mu stékala na široká ramena a dál po svalnatých zádech. Vrátil se zpět do pokoje a ze židle zvedl svůj kabát. Prohledal jeho kapsy a na psací stůl hodil papírový sáček. Těžce dopadl na masivní dřevěnou desku. Posadil se za stůl, přisunul si popelník a zapálil si cigaretu. Nasál kouř do plic a pomalu ho vydechoval nosem. Odložil cigaretu na okraj popelníku a vysypal obsah sáčku na stůl. Tlustý svazek ochmataných bankovek a fotografie. Peníze zabalil do pytlíku a strčil ho zpátky do kapsy. Zvedl fotku a upřeně se na ni zahleděl. Díval se na obrázek staršího, dobrácky se usmívajícího muže v elegantním dvouřadovém saku. Otočil fotku. Na zadní straně bylo těžkou rukou napsáno slovo JUMERIAH a číslo 32. Juan se ještě jednou pozorně podíval na tvář starého pána potom fotku přeložil napůl postavil do popelníku a okraj zapálil. Díval se jak oheň pomalu ukusuje úsměv starého pána. Dokouřil cigaretu a vstal od stolu. Posbíral si svoje věci a chvatně si je oblékl.

Když vyšel na ulici pozdní odpoledne už pomalu ustupovalo večeru. Zamířil ke kavárně naproti Sonyho domu.

Posadil se ke stolu a u ušmudlané číšnice si objednal hamburger a kafe. Seděl a zamyšleně hleděl do ulice.

Když se před ním objevil hamburger smrdící přepáleným sádlem a vlažná káva, pohlédl na číšníci. Udělalo se mu z ní špatně. Mohla mít lehce pod čtyřicet a působila strhaným a vyžilým dojmem. Mastné vlasy ji padaly do obličeje, který pokrýval silný make-up.

Znechuceně snědl svoje jídlo a vypil hořkou kávu. Vstal od stolu a odcházel. Na barový pult vysypal hrst drobných. Podvečerní ulice se pomalu zaplňovaly. Šlapky se stavěly na svá místa a jejich zákazníci mhouřili oči před východy z pornokin. Juan zamířil k hotelu Jumeriah.

Hotel Jumeriah ve starém městě vedl starý arab, pocházející z Homsu v Syrském Damašku. Starý Ali bin Ahlam si na něm docela zakládal. V pokoji s číslem 32 podle něj prý kdysi bydleli Rolling Stones když tudy přijížěli při svém předposledním turné.

Juan vstoupil do haly, prošel nepozorován prošel kolem recepce a minul nefungující výtah. Rychle vyběhl po schodech do třetího patra. Zahnul do leva. Zastavil se u prvních dveří. Dveří s číslem 32.

Zkusil kliku. Dveře byly odemčené. Otevřel a vstoupil do místnosti. Místnost byla prázdná z koupelny bylo slyšet zvuk puštěné sprchy. Několika kroky přešel pokoj a potichu otevřel dveře od koupelny. Poznal muže z fotografie. Měl na sobě žlutý župan. Jeho polekaný pohled ho na chvíli zarazil. Rychle se vzpamatoval. V ruce se mu zničehonic objevil velký lesklý nůž. Starý muž chtěl promluvit, otevřel ústa ale nevyšel z nich ani hlásek. Juan ho bodl do břicha. Dřív než se muž zhroutil do vany plné horké vody, Juan ho ještě několikrát bod do břicha a do hrudníku. Většina z bodných ran byla smrtelných. Starý pán dopadl do vany a voda se pomalu začala zabarvovat krví vytékající z bodných ran. Juan si utřel nůž do ručníku položeného na umyvadle. Naposled pohlédl na svou oběť a odešel. Seběhl po požárním schodišti a zmizel ve tmě pozdního večera.

Juan si v hlavě srovnával události dnešního dne. Mrtvý byl Henry Berg, majitel staré konzervárny za městem. Jeho firma už léta upadala, ale on se jí za žádnou cenu nechtěl vzdát. Vraždu si objednal jeho syn Michael, který byl přesvědčen, že jediná možnost jak z továrny vytřískat ještě nějaké peníze je prodat pozemek na kterém stála. Se svým otcem se kvůli tomu hádal už dlouhý čas.

Juan přemýšlel o životě a o smrti. S tímhle způsobem obživy musím co nejdřív zkoncovat. Ještě nějakou dobu procházel ulicemi a potom zamířil k baru, kde na něj čekal Sony.