Můj kurz tvůrčího psaní (část IV.)

IV.

„A pije hodně?“

„Jestli je několik flašek denně hodně, tak jo.“

Nabral jsem si na vidličku kousek vajíčka. Byl jsem rozmrzelý a ani moje milovaná míchaná vajíčka s máslovým toastem mi nepřinášela uspokojení.

Máma spráskla ruce. „Několik flašek denně… to snad není možný.“

„Věř tomu, že je.“

„Už ke Kadlecovi nepůjdeš. Ještě z tebe udělá ožralu.“

„Nechodím se učit chlastat, ale psát,“ ohradil jsem se.

„Psát?“ rozchechtala se máma, až se polila pomerančovým džusem, „a co ses naučil?“

„To by ses divila... Řešili jsme různé techniky psaní a psaní scénářů. Přečetl si i moji povídku.“

„Nemusíš se rozčilovat. Jenom jsem se zeptala.“

Došel jsem si pro batoh a práskl dveřmi. Máma mě zas spolehlivě vytočila. Taky máte někdy pocit, že rodiče disponují sadou ostrých hřebů, které rádi zarážejí do našeho těla, a vše má ospravedlnit slovo „výchova“?

Ale já pořád věřil, že přivedu Kadlece k rozumu. I proto jsem neváhal a nasedl do prvního autobusu směr Prosek.

Čekalo mě nepříjemné překvapení. Dveře od jeho bytu byly dokořán.

Prošel jsem místnosti jednu po druhé, jako by to byly skládačky příběhu. Na záchodě bylo nablito, v koupelně taky. V ložnici se válela obří housenka z ložního prádla. Toť vše k místnostem, protože jejich kompletní popis včetně pachů a barev by zabral samostatnou kapitolu. 

Vestavěnou skříň jsem vynechal, ještě by se na mě vysypaly flašky. Pokračoval jsem do knihovny, kde jsem se zdržel. Ale nic zajímavého jsem nenašel. Nikde neměl žádné poznámky ani vytištěné texty. Na hřbetech knih ulpívala lavina prachu. Přitom bylo z čeho vybírat: kompletní Hemingway, J. D. Salinger a jeho čtyři knihy, Steinbeck.

Všiml jsem si kaluže krve na koberci.

Hned jsem vyběhl ven, prohledal park a okolí. V Bille jsem ukázal pokladním jeho fotku. Byl tu dneska? Nikotinové lady nesouhlasně kroutily drdoly, zatímco plynul drahocenný čas.

„Znáš ho?“

„A nemáš rum?“ opáčil bezdomovec v papírové čepici.

„Nemám.“

Vyptal jsem se metařů a důchodců, kteří byli na válečné stezce kvůli padesátiprocentní slevě na mléčné výrobky, ale bezúspěšně. Se svěšenou hlavou jsem se vrátil do jeho bytu, abych zabouchl dveře. Snad bude mít klíče, šlo mi hlavou…

V tu chvíli se zachvěla skříň, málem jsem dostal infarkt. K nohám mi vypadla rumová koule zabalená v pavoučí síti s nápisem Bro---.

„Chtěl jsem na tebe bafnout. Ale usnul jsem.“

Držel v ruce rozpitého Leona, důležitě si upravoval hrudníkový porost. Poprvé jsem v něm uviděl trosku a nulu, jakou byl. Až mě z toho píchlo v hrudníku.

„Tak se tu mějte,“ vzal jsem za kliku.

„Kam bys chodil. Koukneme spolu na jednoho Dementa.“

„Na to kašlu.“

„Řeknu ti potom něco k tvý povídce, jestli chceš.“

Pustil jsem kliku a nedůvěřivě se na něj podíval.

(...)