Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Příliš vymodlená

22. 09. 2022
12
8
430
Autor
malej_blazen

Renata Simethová

1. 8. 1957 - 1. 9. 2022

 

Okřídlené vítezství pro zasmušilé...

 

Až budu umírat, o to Tě prosím, Matko Boží

Ty sama zhasni červenou lampu srdce mého

a těm, kteří mne budou oplakávati, se zjev

podobou květin, které jsem miloval,

poněvadž jsou krásné jako Tvé panny

a mlčí.

 

 A vy, přátele moji, netruchlete!

Dopodrobna vás znám a jenom svou smrtí

mohu se odvděčiti za vaši lásku,

která neviděla mých slabostí.

 

Jakub Deml

Táta umřel, je to už dávno

a ty si taky odešla, neřekla si kam.

Jen opustila´s tento svět, jako, když děcko náhle ustrne se úlekem.

 

 Zvláštní však je, že díky tvé smrti,

jíž se náhle otevřela jizva vzpomínek,

které nemohu si pamatovat,

došel jsem postupně zas a znova k tátovi.

Oběsil se, je to už pár let,

a přesto, když jsme s bráchou po tvé smrti prohlíželi důležité dokumenty,

byla jeho fotka první, co jsem mezi všemi těmi papíry našel.

 

A kde? A co vlastně?

Málem bych zapomněl. Je to o tobě a taky o tátovi,

ke kterému ponáhlu, pocítil jsem trocha slitování a snad

i něco jako shovívavost.

 

Teď tu vedle mě stojíš na stole a v pytlíčku zlaté náušnice a prstýnky, které si už nikdo na sebe nevezme.

 

Nalepil jsem na urnu lísteček s úsměvem,

protože ses vždycky ráda smála, a hlavně ten můj dementní humor

mi zastírá, že je to tak, jak to je.

A takovou dobu mi trvalo, než konečně jsem mohl napsat tuhle báseň,

už mi to bylo divný, snad to bylo tou písničkou, co jsem složil

a nedošlo mi, že v momentě, kdy mi paní z pohřebního ústavu dá urnu do igelitky, všech těch dvacet jedna dní se završí v úplnosti, jako, když kdosi vystřelí.

 

A konečně můžu myslet na den tvého pohřbu.

Sešli jsme, tak jak jsme měli. Má rodina, babička a bráchova rodina a ty nejbližší kamarádky, které spěchaly z končin celého světa, aby tě ještě stihly. Bylo krásně – září, jak má být a nechali jsme ti zahrát ABBU. A i když to vím, že pohřeb není pro mrtvé, ostatně ani sis ho nepřála, tak musím říct, že ten tvůj byl fakt hezkej a ten pocit, všech, kteří přišli; nebýt na to jeden každý sám, byl skoro až v tom zářijovém slunci, které přibližuje věci a tolik dbá na detail, fyzicky hmatatelný.

 

Nebylo to s tebou jedoduché, měla si tak moc ráda, až nás to všechny dusilo!

Telefony, které začínaly obligátním: už dlouho si mi nezavolal! jsem přímo nesnášel a kolik bych za to dal, kdyby mi teď telefon zazvonil.

A taky se na tebe trochu zlobíme, protože si tu klidně ještě mohla být. Vojtovi už nezavaříš okurky, moji Janu mohla si poznat víc a babičku si opět předehnala, aby si ji zas a znova sebrala dědu. Jen a jen pro sebe.

 

Ptáci si sedají na dráty,

chystají se domů.

Kdo ví kam?

Ale přesně si to pamatuju: přímo nad polem, v té záplavě modři a oblaků, vznesli se vzhůru dva ptáci a já to najednou věděl, že si mrtvá.

A tvůj duch? Ten si poletuje, kde se mu zachce.

Koukám se do světla. Do listů, padají sem a tam, stejně jako před rokem a zase jako za rok. Pozoruji pavouka, který tká svoji síť, i když se právě bojí světla a já! A já cítím, tady všude tvoji přítomnost. Jako by si tu byla. Tolik jiné! oproti dědovi, který, když umřel, tolik jsem chtěl zahlédnout, byť jen jediný záblesk symbolu, že tu ještě je. A o tobě to vím, že tu všude seš a snad jsem to ani nechtěl. A snad je mi to i jedno, jestli je to vůbec pravda.

 

Umřela si prvního září ráno na chalupě. Ještě jsme si psali. A pak už si jen představuju: Jak sedíš a koukáš do té chodby ven. Najednou se zužuje a možná zalévá světlem, ostatně bylo to pěkné ráno, tak proč by přes verandu nemohlo zazářit slunce. A jak se chodba zužuje, přes prchající vzpomínky, tobě se únavou zavírají oči, asi se ti chtělo spát a hlavu sis opřela o zeď.

 

A tak tě taky brácha o dva dny později našel.

Mami, všichni jsme to věděli,

že tě tak jednou najdeme.

Na chalupě.

Sedět na záchodě.

S hlavou opřenou.

A očima zavřenýma.

A klidným výrazem, vědoma

si, když už se konečně jednou netrápíš,

že nemůžeš usnout.


8 názorů

Benetka
15. 07. 2023
Dát tip

Moc hezky napsáno! Líbí se mi to hraní se slůvky. To hození myšLenek na "papír "...


Utgard-loki: a?


Alenakar
23. 09. 2022
Dát tip

Oceňuji, že jsi se odhodlal zveřejnit tak osobní text. Tip.


sidonia
22. 09. 2022
Dát tip

mrzí mě to, Jirko...mámy jsou potřeba


Shaki
22. 09. 2022
Dát tip

Pro mě je to zpověď s duší. Vyjádření nevysloveného, co se usadilo vevnitř a jednou muselo ven.

Nevím, kde je pravda. Je to jen můj pocit z těchto řádků. A přes tu všechnu bolest je to krásné.


velmi citlivé, niterné a bolestivé


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru