Miluji zahradu i ten náš kraj

Miluji zahradu i ten náš kraj

Previeu

„Tady máš připraveno na kafe“ řekla manželka, „já jdu tak na hodinu k Miluně… a už mezi dveřmi dodala: …a na schůzi…“ Miluna byla naše kamarádka o dva roky starší, než moje Jarmila, o čtyři roky mladší, než já.  Vdova, ale samá sranda…

Po čem je? ... po žížalách...

Na stojanu jsem měl připravené plátno, na stole štětce, barvy a takové ty sračičky nezbytné k „zvěčnění“ brány Čech, od níž bydlíme jen nějakých snad pět kilometrů. Vzal jsem křídu a na sbroušený šeps jsem si načrtl tok Labe, linii kopců, silnice, trati, nejbližších domků Malých i Velkých Žernosek… Pokojíkem, kde jsem maloval (ale i spal) se rozprskla vůně (pro ženu smrad) (:-D) terpentýnu…

Právě se vrátivší Jarmila pokrčila nosem a povídá: „No nevím, kdy na to budeš mít čas“… nečekal jsem na pokračování a povídám: „Prosím tě, co bych tak po těch odpolednech dělal – tohleto budu mít hotové za týden. Dostanu za to tisícovku… koupím ti kolo…                                                                                           

Žena se lehce ušklíbla: „No – to jsem – fakt - strašně zvědavá, jestli budeš mít sebemenší chuť malovat ještě po návratu ze zahrady….“

Ztuhnul jsem… „Co?? odkud?                                                                                                                          ... ze zahrady? z jaký zahrady?“ „No co… nebyla jsem totiž u Miluny, ale v hospodě na schůzi zahrádkářů a zájemců o zahradu. To ti říct, tak bys dělal všecko pro to, abych tam nešla…“ (což byla pravda).

Na jaře slezl sníh o pár dní dříve, než v jiné roky a tak jsme v neděli dopoledne šli na krátkou procházku. Nic jsem netušil, až když mne žena dostrkala k autobusu a pak ne-kom-pro-mis-ně od něj odvlekla nějakých čtyři sta metrů od zastávky v Malých Žernosekách na stráň. Pode mnou svah - samá díra – prý po likvidaci meruňkového sadu - na něm kopřivy, lebeda, šípky, lopuchy, bodláky… vykopané zarostlé díry…

„No tě Bůh“ povídám a pomalu se obracím na ženu. Nevnímala mne…  v očích se jí odrážely jahody, maliny, třešně, meruňky… Pochopil jsem, že malování a lenošení je konec… a taky, že byl...

Ovšem pozor! Na rozdíl od toho, co byste očekávali, jsem už na jaře postupně zryl a vyčistil asi čtyři ary z pěti a půl, z vykopaných drnů jsem nadělal ve svahu stupně, aby nám deště nesplavovaly zem ze záhonů… Zasadili jsme první stromy: ovocné… slívy, jabloně, švestku… keře - rybízy i nějaké okrasné. 

Postupně jsme v dalších dvou letech postavili přístřešek na odpočinek, zvaný vegáč, základy na chatu – abychom na zahradě mohli i přespat v létě o víkendech a dovolených. Vykopal jsem základy na opěrné zídky a postupně nahradil drnové stěny záhonů kamennými – pěkně poskládanými a pojenými maltou. Na kamenné zídky (aby nám deště nesplachovaly zem ze záhonů) jsem později stavebního kamene koupil a nechal přivézt dvě plné desetitunky tatry z nedalekého lomu. 

V dalších letech vedle již dostavěné chaty přibyla udírna, grill, kadibudka, foliák a dřevník. Zryli jsme další půdu od níž jsme mohli čekat realizované ty vidiny v Jaruščiných očích na podzim 1984 při první cestě na zahradu. V době největšího rozkvětu jsme měli vlastní jablka, slívy, meruňky, švestky, jahody, rybízy a ze zeleniny cibuli, okurky, brambory, papriky a já už si ani všecko nepamatuji.  Nezapomínám na ozdobné stromy a keře.  Zeleň – to je balada…

Tolik užitek, ale byly i požitky nehmotné…

Z verandy chaty jsme měli výhled nalevo, severovýchodně na bránu Čech, odtud snad přes půl obzoru Velké Žernoseky s jezerem po těžbě písku, výhledu na Máchův Radobýl, dál pak údolí Labe až skoro k Roudnici a za Roudnicí Říp. Dál vpravo samozřejmě blízké Lovosice, kousek dál Lovosice, Lukavec, Ňové kopisty, Terezín a další vesnice již trochu dál a bokem. Zcela napravo, než se nám a sousedům rozkošatěly stromy bylo možné spatřit další vsi a Hanžpurek, jak místní říkají hradu Hazmburku.

Máte pravdu: ještě jsem pár pohledů nepopsal, pro samé fotky nebylo dost místa. Ale stojí to za to… Ještě jsme nevyrazili asi kilometr do kopce na (asi tak) severozápad, kde lze dojít na místa, odkud je vidět většinu Středohoří. Vlevo ukončuje rozhled masiv Lovoše, dávné sopky s vedlejšími bývalými krátery dnes nazývanými Kibičkami… To je fór našich předků – Kibičky – nižší vrcholy prostě kibicovaly mnohem vyššímu Lovoši.

Nejen zahradou jsme žili a tak jsme se nepozorovaně dostali do let, kdy už práce „neodsejpá“, semtam je člověk trochu nesvůj, ohnout se už není tak snadné,.,,  

Stáří není báchorka… 

Jednou to přijít muselo...

Nelze jinak… náš syn bydlí daleko a není zrovna zemědělský nadšenec.  Museli jsme zahradu prodat...

Pocity? Třicet šest let není krátká doba…  Nebrečeli jsme, ale daleko jsme do toho - zejména první měsíce – neměli… Za třicet šest let se stane člověk součástí prostředí.                                                                    

Ani my nejsme  výjimkou.  Když to na nás sedne, otevřeme Kroniku… fotografie a zápisy z jednotlivých odpolední a dnů kdy jsme té zahrady byli součástí…