Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seParcela
Autor
Zuzulinka
Moje babička se nechala spálit. Tedy samozřejmě až po smrti. V roce 1977 na vesnici, navíc u zapřisáhlé katoličky, to bylo něco zcela opovrženíhodného.
Maminka ale plnila její přání. „Bez gupot a spolič!”, říkala babi v našem nářečí čili "po naszymu": „Cały život mje ludže žrali, tak něchcym aby mje aj po šměrči žrali jesče chrobocy.“ Což je v překladu do češtiny: „Celý život mě lidé žrali (ve významu štvali, zlobili, naštvávali), tak nechci, aby mě po smrti žrali ještě chrobáci.“
Tři roky babička umírala na rakovinu žaludku. Její umírání probíhalo většinu času doma. Tehdejší možnosti léčby byly mizerné. Do nemocnice tvrdošíjně odmítala jít. Doma se jí všichni báli. Máma mezi prací na 3 směny ošetřovala ještě i ji. Nebo zaskočila babiččina sestra, teta Marie. Neustálým zvracením a průjmy velmi zhubla a její hrubá kostěná postava pozbyla veškerých přívětivých zaoblení a křivek. Když ještě mohla, malovala mi do památníčku. V mých necelých 3 letech se mi její hubené prsty jevily jako větve stromů, které se malováním rozrůstají o květy. Květiny malovala nejraději. Hlavně macešky a pomněnky. Fascinovalo mě to. Na její tvář si vůbec nepamatuji a znám ji vlastně jen z fotografií, ale na ty ruce ano. Já byla jediná z tehdy tří sourozenců, která k ní pravidelně lezla do postele a dostávala za to vyhubováno od mámy.
Když se její urna ukládala na hřbitov do urnového hrobu metr na metr, bylo kolem ní prázdno. V té části hřbitova, lemované tújemi, byla „obydlená” jen její parcela ještě i dlouho poté, když jsme tam chodili vzpomínat – zapálit svíčku a nasadit macešky nebo afrikány.
Dnes je tam plno. Mám tam tetu, mámu, bratrance i sestřenici, strýce, bývalé sousedy… a hroby cizích lidi kolem. Túje už skáceli. Přesto jsou ty čtvercové parcely unikátní částí krchova. Všechny ostatní hroby je co do pompéznosti a velikosti předčí.
Nedávno mi moje starší sestra s úlevou v hlase sdělila. „Už jsem klidná, už mám taky parcelu.”
Když jsem se zatvářila poněkud nechápavě dodala, že její muž ji k 57 narozeninám koupil hrobové místo. Poslední v tom háječku, kde kdysi tak osamoceně odpočívala babička.
Pak jsem si uvědomila, že máma umřela v 56. Že sestra ji vlastně už o rok přežila… a že i takový dárek může být prostou oslavou života.
22 názorů
Taky přemýšlím nad místem.
Švagr už ho má. Zemřel mlád. 29 let.
Já spálit nechci. Chci odejít vcelku abych se na druhé straně probudil celý
Tenkrát klimbával umíráček, lidé přistupovali k oknům
a v modlitbě odpouštěli.
Průvody nejsou, přesouváme se na rozptylové loučky,
těsno i v komůrkách rdce.
Ze sbírky Když topoly (2019)
Já k tomuto tématu kdysi napsala nějakou srandičku, musela bych nahledat. Bylo to po projevu tchyně, která mi oznámila, že koupila hrobové místo, počet uren, které se do něj vejdou a dodala, že můj manžel bude s nimi, ale já už se tam nevejdu. Nevěřícně jsem na mi koukala, než se začala smát...Jinak jsem domluvená s Jindrou. Budu ve svém oblíbeném špajzu plném jídla! s výhledem do zahrady. A budu plašit myši... :) Někdy opravdu závidím sama sobě.
blacksabbath
20. 10. 2022Pěkně napsané...bez příkras !......
Určite by som nebola nadšená, keby mi ktokoľvek z príbuzenstva kúpil hrobové miesto.
Naposledy som dostala hojdaciu sieť - síce som sa musela postaviť do fronty, ale je to užitočnejší darček, než parcela s krížkom po funuse.
Nijako nie som nadšená katolíkmi vymetajúcimi kostoly, modlia sa ale k ničomu rozumnému to nevedie. Sú to ovečky zavreté v košiari. Správajú sa podľa želaní baču, doprevádzanému štekotom psov..
Philogyny - a vidíš, ségra si to přála, jakože vážně a doopravdy. Byla dojatá. Není ten život nádherný? Nejsme my lidi nádherní? Tolik se lišíme...
bez gupot je bez hloupostí:-) vidíš, to jsem nepřeložila:-)
Goro, moc děkuji:-) vědět se má dát, čllověk by měl mít tu šanci se rozloučit, i když každý to dělá po svém
a Theo... já myslím, že když to nikomu nepovíš, tak se nikdo nebude ptát, kdes urnu dal, vysypal, zahodil:-) ale fakt mi spadl kámen ze srdce, že i kdyby se někdo ptal, je cesta čistá...
Thea v tramvaji
19. 10. 2022Tak jsem se dovzdělala a můžeš! Nejsou pro to žádné právní překážky.
Thea v tramvaji
19. 10. 2022Zuzi já si nejsem jista, jestli se můžeš jen tak rozptylovat po lese... Nejsou na to nějaké paragrafy? Jako třeba nějaká speciální žádost? Povolení? Netuším, jak to je... jen uvažuju nahlas :)
gabi tá istá
19. 10. 2022čo znamená "bez gupot"? spáliť, v tom mám jasno už dávno...ale či rozmočiť v rieke, alebo poletovať kdesi v povetrí, to neviem... zatiaľ tá urnička, ale nechám deťom voľné ruky, nech si so mnou naložia podľa svojho
Zajímavý text bez přikrášlení, Zuzulinko. Žádný kýč, naopak. Také tvá představa fanatismu je mi blízká.
Dnes není moderní bavit se či psát o umírání, pohřbu atd, ale vždy mě udiví, když potomci některých zemřelých nedají ani oznámením /natož obřadem/ vědět, že někdo, koho jsme léta znali, skonal.
... a Theo, já chci vysypat do lesa, odjakživa, jsem to už řekla muži, dětem a všem, coby mě chtěli někde zahrabávat, aby mi to nedělali... i když už mi to asi pak bude úplně fuk
...a ruce, vidíš, ty máme taky společné... mě ruce facinují odjakživa... z některých jde doslova strach, jiné jsou zase byť vrásčité a kostnaté ty nejlaskavější... ono to tak je někdy i celkově člověk... ten na pohled krásný je prázdný a naopak ... co si budeme povídat
... a pro Lokiho - v roce 1977 si špitály s jejím druhem rakoviny fakt nevěděly rady... jenom ozařky (ty nesnesla) a pak morfium... to se jí docela dobře dalo píchat i doma... já jsem pro paliativní péči, nechtěla bych do špitálu a všechny, kteří chtějí umřít doma chápu... nic trpitelského na tom není... a co se týče kýče, no babi umřela v mých 3 letech - ber to tedy jako pohled dítěte (ono totiž kýč - ten je - jak jsem už mnohokrát zjistila, spíš problémem čtenáře, nikoliv autora)...
a víra, tady v česko-polském pohraničí, zvláště ta katolická ma silné kořeny a základy... tady se do kostela chodí v početných komunitách, fungují zde kroužky takolické mládeže a další organizace spojené s vírou... na vesnicích jste téměř vyřazen ze života, když se s nimi nemodlíte... my už do kostela po smrti baičky nechodili, komunisti tuhle pospolitost tak nějak vymýtili... víra jako taková podle mne není špatná, špatný je fanatismus... a v ten se může proměnit vlastně cokoliv, čemu dáme nadmíru pozornosti
My už si ani neovědomujeme, co to je katolická víra. Na Filipínách se před každým jídlem modlí a v neděli se mnou nikdy nikdo nemohl dopoledne nikam jít, protože museli na mši. Říkáme, jak jsou na Prajzské plné kostely, ale na Filipínách je kostel tak narvaný, že kolem něho je ještě jako by stadion, kde pod širým nebem se přenáší přímý přenos mše pro ty, kteří už se nevešli. A když se modlí nebo zpívají, je to jako na fotbalovém stadionu.
Také je nepředstavitelné, že by si něco běžná Filipínka začala se ženatým mužem: Fix or break it and come than!
Ale to jsem odbočil. Navazoval jsem na Lokiho.
Thea v tramvaji
19. 10. 2022Skvělé vyprávění! Vtáhlo mne to! Parcelu nekupuj... dneska je moderní rozptylová loučka.
Po našimu mluvila babička z tátovy strany. A ty ruce si pamatuju zase u druhé babi... Kreslila jsem je - moc se mi líbily a babička se divila, proč se tou její artrózou vůbec zabývám :) Kdysi mi vyprávěla, jak si kvůli krásným rukám vybrala svého muže, mého dědu. A povzdechla si - jaké on měl tenkrát ruce! A já jsem si uvědomila, že mne na tom mém chlapovi taky fascinují jeho krásné ruce, tak jsem ji řekla - Babi! V tomhle jsem po tobě :)