Severská růže

Láska je jediná neoporazitelná moc na světě (F.M. Dostojevskij) Věnováno mému srdíčku Drahušce se spoustou díků:o)

 Po pláni zběsilým tempem vichr běží. Vše živé stačí se ukrýt jenom stěží. S neutuchající silou bije můj společník na malé okenice. Pevně vládne těmto krajům, kde kráčí jen sněhově bílé obří stvůry. Jeden muž tvrdí, že jsou to medvědí. Slyšel o nich zpívat nějakého barda v hostincích naší staré domoviny. Jenže před bardem stačí zacinkat obsahem měšců a svlažit mu hrdlo číší vína. Aby získal své, zapěje vám vše, co mu zrovinka slina na jazyk přinese. Náš domov pamatují už jen naši starší. My už jsme přišli na svět zde. Kdysi nás vyhnali. Dnes už vlastně nikdo neví proč. Ptal sem se těch, kteří si snad něco pamatují, jenže ti jen skřehotají o zemích zalitých sluncem, zpěvu ptáků a květinách. Jen naše vlastní minulost zůstane navždy skryta v tmách. A tak přišli sem, založili nové osady, zbudovali nový hrad a přežívali na hranici sil. Dnes už se nám docela daří. Lovíme bílé stvůry a při pobřeží spoustu ryb. Občas sem dorazí karavany odvážnějších kupců, kteří od nás kupují bílé kožešiny výměnou za pár cetek a sudů medoviny. I oni mluví o zemích se spoustou vůní, kde každý živý tvor se sluní. Však málo kdo jim věří tady na severu. A nevěřil jsem ani já. Až před pár týdny (u nás by jsme asi řekli 14.3.J) přijela nová karavana. Dlouho do noci jsme zkoušeli sílu medoviny a hádali se za naše bílé kožešiny. Do svého domku jsem se dostal až k ránu. Krokem, který jen těžko připomínal let přímo vrženého kopí. Z tvrdého spánku mě probudil hluk, jenž se svou silou rovnal snad jen bušení stovky permoníčků v mé dosud omámené mysli. Jeden z obchodníků se přišel rozloučit a neodvážil se vstoupit bez pozvání. Jeden z mnoha zvyků, který místní považují jen ztrátu času. Pozval jsem ho dál. „Nesu ti dárek na rozloučenou.“ Chvíli jsem jen vyjeveně zíral. „Všiml jsem si, že také nevěříš našim slovům o rozpálených krajích. Přinesl jsem ti něco, co tě možná přesvědčí o pravdivosti mého vyprávění. Nashle seveřane.“ S těmito slovy odkudsi vytáhl jemnou látku a v ní uschované cosi, co jsem objevil až o pár hodin později. Popřál jsem mu šťastnou cestu a znovu usnul. Kupec za sebou jen ledabyle přibouchl dveře…

 

Z říše snů mne pomalu do studeného žití navrací zlověstné vytí. Dveře dokořán a nová bouře se blíží rychlostí šípu. Jeden luk a plný toulec k tomu mě stál celodenní lovení ryb a osm kožešin bílých bestií. Dřeva je u nás příliš málo. Přibouchl jsem dveře. Na zemi leží jemná látka a v ní cosi. Venku rychle mizí poslední zbytky světla a tak znovu ulehám. Dříve však rozbalím jemnou látku a užasle hledím na zmrzlý květ. Květiny skutečně existují? Z promrzlého stonku trny vystupují. Vše dokresluje jeden malý lístek. Usínám se Severskou růží na prsou a její krása vede mne rodící se tmou. Zdá se mi sen?

 

Snad obchodník byl kouzelníkem, snad byl to skrytý starý kmet, snad daroval mi magický amulet. Kolem mne jen samá zeleň. Vánek, jenž zle neskučí, však jen zlehka šeptá do uší. V trávě sedí dívka opřena o kmen ztepilého stromu. Ještě nikdy nespatřil jsem kmen mohutnější a dívku krásnější. V jejích dlaních klidně leží Severská růže. Její dlouhé vlasy v barvách kmene stromu, v dáli ozývá se tajemný zvuk hromu. Leč hrom nevěstí blížící se bouři, jen mé srdce silnou láskou hoří. Jednou možná řeknou, že má čokoládové oči, kolem nichž můj svět se točí. Sedám si do trávy k dívce. První polibky… po jejím těle nesměle putují mé ruce. Jen zlehka…. Na lukách smích tiše zvoní, jak podkůvky tisíců koní. Jak úžasně zní… Její dech je stále mělčí, má víla je pořád hezčí. I Severská růže zvolna taje, díky ní já otevřel jsem brány ráje. Pomalu zavírá oči své, mně navždy vypálen v mysli její obraz zůstane. Ten nejskvělejší obraz pod sluncem. Bříška prstů přivolají lehké mrazení v zádech, ramenech, bříšku, nohách. Malinká beruška leze výš a výš po křivkách těla. Kdo ví, jak vysoko by chtěla?  Nakonec končí na zadečku… a šimrá. Sluneční svit, jenž na ňadrech se třpití, vůně jejího těla stejná jak nejjemnější kvítí.  Snad na dlaních zůstávají kapičky rosy, však nejen na dlaních kráska rosu nosí….

 

Ji-li toto všechno sen, prosím ať není nikdy ukončen. Jestliže budu probuzen, prosím ať láska má vedle mne leží na stejně dlouhou dobu, po kterou věčnost hladiny jezer čeří.

 

Miluji tě

---