Dívka a moře - Zraněný žralok, manty a vodnáři VI.

Zraněný žralok, manty a vodnáři

(září – říjen 2003)

VI.

Další čtyři dny byli uvězněni nepřízní počasí v laguně. Nejprve přišel tropický lijavec a vítr rozhoupal moře natolik, že potápění k jeskyni na vnější straně útesu, nebylo možné. Část doby využili k přípravě a kontrole výstroje pro hloubkové potápění. Zbytek k průzkumu samotné laguny, kde za hradbou útesů zůstala hladina klidná. Také pročesali dva největší ostrovy. Sídlila na nich hejna ptáků. Prohlídku zakončil Ichtyl velice rozumným argumentem: „Tohle je důvod, proč jsem studoval ichtyologii a ne ornitologii. Ten řev musí mít hodně přes sto decibelů a já mám rád ticho.“ 

Pátý den ráno již vypadala hladina oceánu vcelku rozumně, a šéf rozhodl splnit úkol kvůli němuž připluli. Strop vstupu do jeskyně, v níž měla být údajně spatřena obří chobotnice, se nalézal osmdesát metrů pod hladinou. Žádné jiné údaje nebyly známy.

Šedá zóna, jak nazývají potápěči hloubku, kde vládne věčná tma a chlad, vyžaduje perfektně připravenou výstroj. I drobná závada může mít fatální následky. Počítali s půlhodinou pobytem a více než pětihodinovou cestou na hladinu s šesti dekompresními zastávkami. Trimix, dýchací směs do hloubek pod padesát metrů, obsahuje směs kyslíku, helia a dusíku. Kromě záložních lahví měli i pohotovostní s kyslíkem. Pro každý případ šéf nařídil připravit dekompresní komoru, kdyby došlo u některého potápěče k náhlému úbytku směsi na jedné ze dvou posledních zastávek a musel rychle na hladinu. Závada ve větší hloubce znamená neodvratný konec.

Po desáté hodině zamířil člun průrvou na vnější stranu útesu. Nad předpokládaným ústím jeskyně našli malý záliv, kde zakotvili mimo dosah vln. Expedice se účastnila dívka v roli vedoucí akce a dále Ichtyl, Čočka, Zrzoun. Pumpička poskytne v člunu hladinové zabezpečení. K sestupu použijí vetší zátěž, která je dopraví na úroveň jeskyně. Před návratem ji pošlou balonem technikovi na hladinu.

Horní část ústí dosáhli pomalým klesáním a dívka vybrala výstupek, kde odložili přebytečné závaží. Cestou zažehli reflektory, schopné osvítit v čisté vodě detaily na třicet metrů. Zrzoun zjistil pomocí laserového dálkoměru přibližnou velikost vstupu jeskyně. Byl obrovský. Šíře šedesát metrů a výška čtyřicet.

„Jdu dovnitř a budu se držet u stropu,“ oznámila a přidala příkazy, „až dám pokyn, uděláte rojnici o rozestupu deseti metrů a poplavete za mnou. Zrzoune, umísti na strop radiomaják, abysme trefili zpátky.“

Přenosný radiomaják vysílal ve dvouvteřinových intervalech signál, který bylo možno zachytit malým přijímačem se směrovou anténou na předloktí před počítačem. Stačilo natáhnout paži a otáčet se kolem osy. Na displeji naskakovaly čárky podle síly signálu. Kromě toho byl vybaven halogenem pro oční kontakt.

„Prcku, nemám jít radši já? Co kdyby tam ta chobotnice opravdu byla,“ navrhl Čočka.

„Blbost,“ prohlásila rezolutně, „šéf má pravdu, tak blízko u hladiny by se nezabydlela, a taky bych o ní už věděla. Co ty na to Ichtyle?“

„Taky si myslím, že je to nesmysl,“ odsouhlasil názor vědec.

Během necelého roku si kolegové zvykli na nevysvětlitelný vztah mezi ní a tvory obývajícími svět pod hladinou. Pokud tvrdí, že tu chobotnice není, tak to tak s největší pravděpodobností nebude.

„Poplavu na vzdálenost světla z majáku, kde zkontroluju radiový signál kvůli odrazům. Potom dám pokyn, abyste plavali za mnou,“ vyrazila do jeskyně, když si ještě na něco vzpomněla, „hele, byla jsem první, kdo zavrhnul debilní přepínám, ale tady ho z bezpečnostních důvodů budem používat. A dávejte pozor, chobotnice tady není, ale sami taky nejsme. Přepínám.“

Držela se kousek od stěny a stropu jeskyně a vždy po několika metrech zkontrolovala stále ubývající světla lamp kolegů, až zůstala jen slábnoucí rozplizlá světlá skvrna. Maják však byl stále dobře viditelný a ani radiový signál nevykazoval odchylky.

Zastavil ji až prudce klesající strop a stěna po levé ruce stáčející se doprava. Opět a přejela lampou okolí, před ní byl zřejmě konec jeskyně. Při pohledu zpět zmizelo i světlo majáku. Byl to zvláštní pocit a při myšlence, že by z nějakého důvodu měla selhat lampa, pocítila nával paniky. Zůstala by sama ztracená v naprosté tmě devadesát metrů pod hladinou bez šance na rychlé vynoření.

Chvějícím prstem stiskla tlačítko na displeji počítače pro nastavení funkce stálého osvětlení. Zkontrolovala údaje o čase, hloubce a stavu náplně v lahvích. Pak nasměrovala paži v předpokládaném směru majáku. S úlevou hleděla na plný počet čárek, který rychle ubýval, když ruku stočila jiným směrem. Poprvé v životě byla v situaci, kdy přežití záviselo pouze na přístrojích.

„Prcku, jsi v pořádku? Přepínám,“ vytrhl ji z přemítání Ichtyl.

„Všechno v pořádku. Jsem asi na konci jeskyně a můžete vyrazit. Přepínám,“ ohlásila. Vzápětí znovu vstoupila do éteru: „Ještě moment, něco tu je. Přepínám.“

Během hovoru nasměrovala lampu ke dnu. Byl to jen okamžik, kdy okraj kužele zachytil pohyb. Věděla od začátku, že nejsou sami a musela zjistit, komu budou dělat společnost. Spustila se podél stěny níž, kde posvítila k ústí. Necelých pět metrů od ní proplul obrovský kladivoun. Největší, jakého kdy viděla. O něco dál stačila zahlédnout mizející stín dalšího.

„Co se děje? Přepínám,“ ozval se Čočka s neskrývanou obavou.

„Můžete pokračovat. Nasměruju lampu k vám, abyste mě našli, ale jsem o pár metrů níž. Držte se u stropu. Jsou tu kladivouni, ale ňáký velký. Dodržujte radiový klid, abysme je neprovokovali. Přepínám,“ doplnila příkaz o zachování ticha při vzpomínce, jak rozčílily s Nicol dlouhoploutvého žraloka v Rudém moři.

Po chvíli uviděla tři světlé body, přibližující se podél stropu. Kužele mířily ke dnu jeskyně a občas je protnul mohutný stín. Po několika minutách se skupina shromáždila u dívky.

„Myslím, že můžeme klidně mluvit,“ přerušil ticho Ichtyl, „to jsou kladivouni velcí a spíš utečou, než aby zaútočili. Přepínám.“

„Jsou to pořádný kusy,“ ozval se Zrzoun, „a bude jich tu požehnaně. Přepínám.“

„Vždycky se držej v hejnech, ale dorůstaj maximálně šesti metrů, Jen tihle jsou krapet větší. Přepínám,“ poučil je vědec.

„Pokud je mám zdokumentovat, musí jeden z nás těsně k nim pro porovnání velikosti. Přepínám,“ navrhl Čočka.

„Jdu na to. Přepínám,“ zareagovala dívka.

- pokračování -