Můj kurz tvůrčího psaní (část IX.) - POSLEDNÍ ČÁST

IX.

Řeknu vám jedno: Své rozhodnutí jsem porušil.

Nebudu teď popisovat, kolik návštěv záchodové mísy a umyvadla tomu předcházelo, to je hodné tak Kadlece. Přestože mě třeští hlava, slibuju, že se zaměřím na to jediné, o co celou dobu šlo, na psaní.

Roztáhl jsem závěsy a zasedl k psacímu stolu. Kdyby existovaly plakáty spisovatelů, měl bych je vyvěšené po zdích, i když třeba Orwell byl děsná tlama.

Popadl jsem knihy o tvůrčím psaní a naházel je do koše. Až na dvě, kterých jsem si vážil – Nigel Watts: Umění psát a Stephen King: O psaní – Memoáry o řemesle. Knížka od Wattse byl manuál, jak si vytvořit postavy, vymyslet příběh, napsat dialogy, to vše i s praktickými cvičeními. Co se týče Kinga – jako spisovatel mě moc nebavil, ale věty jako „Trpný rod je pro sraby“ nebo „Cesta do pekel je dlážděna příslovci“ jsou legendární; kdo četl, dá mi za pravdu.

Po jaké době jsem zapnul notebook! Skoro jsem se styděl. Pustil jsem si z něj staré písničky, abych se nakopl. Chyběl mi nějaký životabudič. Kafe by bodlo, ale nechtělo se mi odcházet teď uprostřed tvůrčího zápalu.

První větu jsem psal deset minut, šestkrát jsem ji přepsal. I tak jsem se musel poplácat po ramenou a pochválit se, jak radí Watts. Hlavní je, že jsem se do toho pustil, to ostatní je podružné.

Ucítil jsem zezdola z kuchyně vůni oběda – zelí a knedlíky.

Připomnělo mi to bezstarostné dětství, roky her a nekonečný přiliv obdivu ze všech stran. Zasnil jsem se. Přestala mě bolet hlava; tělo vzdalo stávkovou pohotovost a začalo vyjednávat o podmínkách kapitulace.

Tím se to zlomilo. Sypal jsem z rukávu jednu větu za druhou, skoro si podávaly ruce. Jedna byla ladnější než druhá a třetí byla ladnější než laňka. Můj majstrštyk se blížil ke zdárnému konci. Psal jsem jak o život, rukama bušil do klávesnice, až se z ní kouřilo, než mě máma zavolala k jídlu.

„Co děláš?“

„Píšu,“ zavlnil jsem se jako páv v zámeckém parku, když dorazí zájezd.

„Já myslela, že na psaní kašleš.“

„Chyba lávky.“

„Ty máš dneska náladičku,“ prohlásila máma s úsměvem. „Co škola?“

Zamračil jsem se a nasoukal do sebe knedlík.

„Zeptat jsem se musela.“

„Chceš si přečíst, co jsem napsal o Ernestu Hemingwayovi?“ vyhrkl jsem.

„Ráda. Ale znáš mě, já jsem spíš na detektivky. Třeba takový Harry Hole, to je počteníčko.“

Panebože. Harry Hole. Další alkoholik. Já se z toho nevyhrabu.

„Měl bys to ukázat Kadlecovi.“

„Ztráta času, zas mi pustí tureckou telenovelu.“

„On se psaním živí,“ naléhala máma. „Ví, jak na to, má kontakty.“

Odložil jsem talíř a otřel si pusu ubrouskem.

„Je to magor.“

„Je to spisovatel,“ opravila mě máma.

K O N E C