V akváriu

Safiáne,

odpovídám zde i na tvůj poslední koment pod mým, dnes už smazaným, Óčkem black.

Velmi mě těší, že sis sledování tohoto TV kanálu užil. Pro mne bylo sledování Óčka black plnokrevným sebemučením, vskutku masochistickou záležitostí. Nic odpornějšího už si ani nedovedu představit...

Tady na Písmáku ses projevil naštěstí jako jediný příznivec rapu a já jsem si oddychla, že už se o něm tudíž nemusím s nikým bavit.

Myslela jsem, že Holana znám vcelku dobře, ale na báseň o zabijáckém labuťákovi si opravdu nevzpomínám. Ale nedivím se takovému námětu. Holan byl přece opravdu ale opravdu podivín...  A možná to mělo blízko k takovému mýtickému námětu jako Leda s labutí. Holan se rád inspiroval starořeckými mýty. 

Safiáne,

dovoluji si tak trochu oponovat.  Už od dob evropské renesance, tedy od 15.a 16. století měli umělci zvláště v Itálii značně jiné společenské postavení. Nebyli to jen řemeslníci a do značné míry si mohli malovat a tesat, co chtěli. Měli intelektuální přátele z řad šlechty a bohatých obchodníků, účastnili se intelektuálních diskusí. Když například ve Florencii spolu soutěžili géniové Leonardo a Michelangelo, mohli si pouze vybrat pro své fresky "nějaký námět z florentské historie", nikdo jim nediktoval, jaký.  Umělce už zajímalo mnohdy pouze umění jako takové zcela bez ohledu na nějaké zakázky. Leonardo psal své úvahy o malířství podobným způsobem jako modernisté na počátku 20.století.   Jde ale o to, jestli to bylo dobře nebo špatně.  Dnes se vedou diskuse o tom, že "svět zničila bílá rasa". Já bych spíš řekla, že svět zničil kapitalismus v čele s takovými průkopníky pokroku jako byl (mimo jiné taky malíř) Leonardo. 

Alenakar, dříve bylo umění na zakázku. Zákazník ovlivňoval vše, včetně námětu. Umělci zbývalo jen to, jak námět provede. Dokonce byly náměty s absolutním obsahem. Třeba Kristus na kříži. Dnes je tomu stejně jako u továrních výrobků. Umělec nabízí, zákazník si vybírá z nabídky. Umělci patří námět i provedení, na kterém záleží čím dál méně. V poslední době je navíc ceněn hlavně námět  - společensky svatá nebo libová témata - kdo je k nim připuštěn (nebo se probojuje), je společensky oceněn. Bez ohledu na kvalitu provedení. Možná je to počátek návratu ke staré praxi. V době národního obrození byla vlastní kultura, a s ní i poezie, považována za jednu z podmínek národní svébytnosti. Proto byla součástí novin a časopisů a dostávala se tak do povědomí širších vrstev.Dokonce ještě v době před první světovou válkou se absolventi různých oborů, i když znali rozsah svých schopností, pokusili o jednu sbírku. Dnes nic takového není. Chybí platforma. Kolik talentů za poslední roky zaniklo jen proto, že nebyli podchyceni! A tak, možná i u vědomí marnosti, se schovávají do bublin. Vůdčí postavy těchto bublin často více než poezii sledují jiný cíl - být raději šafářem na malém dvoře, než druhým na velkém. (O této praxi jsem se několikrát přímo přesvědčil). To v sobě samozřejmě nese i řevnivost. 

Přesto poezie žije. Nejčastěji ve zpívané formě. Hlavními konzumenty už nejsou elity, ale veřejnost. Poslouchal jsem na tvé doporučení asi hodinu Óčko black. Byla to nádhera. 

Safiáne,

ale pro mě je právě tohle ústřední otázka mého pobytu tady na Písmáku: proč se v současné poezii okamžitě začnou utvářet nějaké bubliny, jakmile se sejde několik autorů dohromady? Jistěže vždy existovali progresivisté a konzervativci. Převládal však názor, že "poezie je jen jedna". Dnes to vypadá dokonce už tak, že existují různé druhy poezie v různých bublinách a každá ta bublina si sama stačí. Poezie už je pouze "zájmová činnost". Nepochybně to souvisí s tím, že poezie už dávno neplní žádnou kulturně politickou funkci. Na jedné straně je to jen umění pro umění, na druhé straně je to jen planá zábava a jakási "psychoterapie".

To už jsme probírali několikrát. Těžko bych řekl něco nového.

Safiáne,

možná jsi to myslel tak, že dříve určovaly umělcům, co mají malovat a sochat církev a šlechta, zatímco v moderní době si mohou malovat a plácat z hlíny, co chějí a jsou tudíž "svobodní". Ale ani s tím naprosto nesouhlasím. Každý umělec, který se chce uměním živit, se musí přizpůsobit své době. Musí malovat tak, jak "se" zrovna maluje a vybírat si také módní dobové náměty. Že tyhle ekonomicky podmíněné psychické procesy probíhají v hlavách výtvarníků, to ještě chápu. Ale proč tato adaptace na dobový způsob psaní probíhá i u básníků, kteří si svým psaním nemohou vydělat absolutně nic, nad tím už mohu jen dumat.  ...Že by šlo o to, přizpůsobit se dobové "elitě" právě vládnoucích autoritářů z básnického ghetta? 

Alenakar, pochopilas to zcela špatně, ale s tím nic nenadělám.

Safiáne,

velmi mě oslovila tvá teze, že "z umělců se stali individualisté, kteří se tzv. seberealizovali".  I v moderním umění vždy existuje jen pár skutečných průkopníků, kteří nesou prapor a za nimi, pokud byli úspěšní a nějak zaujali, se začnou řadit ti, kteří se přizpůsobí novému směru, například nějakému tomu "ismu".   Třeba průkopníky kubismu byli Georges Braque a Picasso, ale třeba náš Emil Filla brzy maloval tak, že mnohé jeho obrazy, že se podobají těm Picassovým tak, že rozdíl pozná málokdo. Tak kde je ten "individualismus", kde je ta originalita?  Jestliže bylo moderní umění, jako například kubismus, už od počátku komerčně úspěšné, pak taky od počátku mnohým tvůrcům nešlo o "vysoké cíle", nýbrž o vysoké ceny. Myslím, že přesvědčení o tom, že moderní umělci jsou na rozdíl od "starých mistrů" daleko originálnější a původnější je zcela zcestná. Průkopníci a jejich následovníci tu byli stejně v šestnáctém jako v jednadvacátém století.  

Alenakar, určitě na tom, co říkáš něco je. Ale nebral bych to tak ideologicky. Umění si v každé době mohli dovolit ti, kdo na to měli. Finančně i intelektuálně, Když oslabilo církevní odbytiště a rozpadlo se sepětí architektury a výtvarného umění všeho druhu, z umělců se stali individualisté, kteří se tzv. seberealizovali. Umění už nebylo jen individuálním výkladem téhož, tedy tím, čemu do určité míry mohl porozumět každý, ale mořem s tisíci samostatně plujících ostrovů. Intelektuální zmatek. Ale byl tady také trh, a ten lidem nabízel to, co se jim líbilo. A to byly právě ty reprodukované krajinky. Jistý pokrok byl v tom, že to přece jen byla práce školených malířů. Ti, kdo chtěli více, si mohli koupit něco přímo u zdroje. Pokud ovšem akceptovali okřídlené Udělám pro vás všechno, co si budete přát, pokud si budete přát to, co vám nabízím. Kdo potřebuje takové umění? Kdo potřebuje takové básně?

Safiáne,

o tom, jakou roli hrál Vincent při zařizování nových bytů v šedesátých letech napsal krásnou báseň Hrabě. To už jsem tady rozebírala a nechci se k tomu vracet. Vincent se dle V.H. báječně hodil k sektorovému nábytku.  ...Ale my při svých úvahách prostě zapomínáme na to, že staré barvotisky s náboženskými náměty prostě jen nahradily nové barvotisky - reprodukce děl "moderních umělců" - většinou krajinářů, kteří nikomu nevadili. Tyhle obrazy moc nestály a když přišla návštěva do nově zařízeného bytu, hned bylo vidět, že pan domácí jde s dobou a je "světový". Ale nemylme se - prodávaly se i reprodukce tehdejších českých malířů, také obvykle patřičně neutálních krajinářů, které bych dokonce mohla i jmenovat.  Originály těch pánů byly už i tehdy dost drahé, ale reprodukci si mohl dovolit každý. Moderní umění do moderních bytů i škol!

A pak taky šlo o to, že modernost v 60. a 70. letech byl všeobecně přijímaný trend.  Frčela maximálně tak ještě renesance, obzváště Sandro Botticelli, který se kupodivu tak nějak hodil do oné doby. Vše ostatní, obzvláště 19.stol., bylo "zastaralé a překonané".

Alenakar, pokud jde o propagování impresionismu je můj pohled zkreslený, protože jsem jej znal, stejně jako předcházející a následné směry, dávno předtím, než se o něm zmínila škola. Zpětně vidím, že ona propagace byla spíše osvětou mířenou právě na běžného člověka.  Ten dlouho a dlouho, pokud se vůbec o obrazy zajímal, dával při jejich koupi v obchodních domech, když zařizoval byt, podřadným dílkům. Na impresionismu ho iritovalo všechno, zejména nerealistická barevnost. Z tohoto hlediska byla následná adorace,  pro někoho až protivná, úspěchem. Stejným záměrem bylo zapojit do výroby běžných spotřebních výrobků výtvarníky. To jinde nebylo. Výsledkem byl triuf na světové výstavě v Bruselu v r. 1958. V letenské stráni nad Vltavou připomínala tento úspěch kovová Bruselská restaurace (stavba, která snesla světové srovnání, ale také stavba ojedinělá v době ideologické a technologické předurčenosti, která znemožňovala uskutečnit na domácím poli něco podobného) přenesená po skončení výstavy do Prahy a zničená buranskou přestavbou po roce 1990.  Následně, o 20 let později, zvítězil náš tým složený z malířů, sochařů , architektů a technických profesí nad nejlepšími světovými firmami a ztvárnil vnitřek Šahijádu, věže postavené na oslavu rodu Páhlaví v Teheránu, k plné spokojenosti vládnoucího šáha (byl zasnedlouho smeten islámskou revolucí). Tento úspěch nám otevřel dveře do světa, naše týmy se podílely na realizaci pavilonů největších světových firem. Paradoxem je, že po roce 1990 se našinci káli ze svých úspěchů a pro výstavu v Sevile navrhli opravdu hnusný pavilon. Celý svět se tehdy divil, že Češi poplivali, to co uměli a vyzdvihli to, co neuměli. Nepodobá se to tak trochu osudu české poezie?

Některé z těch, kteří se podíleli na Teheránském úspěchu jsem znal osobně. Je spodivem, že umělci ze země, kde bylo cenzurováno všechno, kde informace o vývoji umění nebyly nebo jich bylo málo, dosáhli takových úspěchů. 

Safiáne,

bylo "moc hezké" propagovat "modernu" starou zhruba 70 let. Impresionismus byl navíc tak nějak obsahově neškodný a běžný člověk bral třeba Vincenta jako "moderního" malíře i v sedmdesátých letech 20. století. Andy Warhol se na chodby ZDŠ opravdu nevěšel. Picasso jakožto komunista byl zmiňován a to zejména jeho Guernica, ale ta se na chodby taky nevěšela, protože by si z ní žáci dělali legraci.  Možná nejpopulárnějším dobovým malířem byl v sedmdesátkách i v komunismu Dalí. Ten byl sice prezentován jako excentrický skandalista, ale znal ho naprosto každý. I žáčkové na ZDŠ.

blackie,

ten impresionistický obraz, který jsi mi poslala, je tuším Antonín Slavíček. Můj šálek čaje, český impresionismus má duši.

I ostatní obrázky jsou moc hezké. Díky.

Markel,

my jsme ještě měli na ZDŠ předmět výtvarná výchova. Nevím, jestli to ještě existuje. Soudružka učitelka nám, zatímco jsme kreslili a malovali, vykládala svými slovy román Žízeň po životě. Tehdy to byla docela populární kniha, která byla natolik oblíbená, že byla i zfilmována. Když film dávali v televizi, mohla jsem se na něj dokonce dívat, i když to nebylo zrovna pro děti. Proto mám k Vincentovi tak nějak zvláštní vztah.

Alenakar, pro mě je verš o Vincentovi intelektuální berličkou. V první chvíli se mi nelíbil, ale je nevtíravý, tak proč ne.  Obdiv k impresionistům na socialistických školách má podle mě dva kořeny. Impresionismus byl (a je) svou pestrostí , podobně jako Hrubínovy verše, blízký duši středoškolských profesorek. To, že se mohl takto prosadit souviselo jistě i s tzv. Chruščovovou oblevou a s faktem, že roce 1917 byl už mrtvý, nemohl tedy být v kontroverzi s ideologickými nároky ( a násilným tlakem) na tzv. socialistické umění. Kdyby těmto nárokům vyhovovalo těsně porevoluční ruské umění, zvítězil by v soutěži na sjezdový palác v Moskvě konstruktivistický návrh Le Corbusiera, a ne mrakodrap navržený jako podnož pro obří Leninovu sochu. Paradoxem je, že vzorem pro toto socialistické umění byla americká historizující architektura světové výstavy konané v USA ve dvacátých letech 20. století (která otřásla všemi modernisty). Je zajímavé, že, zatímco  po válce byla v SSSR a jeho satelitech nadále rozvijena původní americká inspirace, v USA se  historismus vrátil v podobě státem oficiálně propagovaného tzv. nového rokoka. I u nás bylo umění často pod ideologickým tlakem. A nebylo to jen za socialismu.

Když prší, kapičky na obrysech dělají z okolí Vincentův obraz

nejsou sice Vincentovo, ale

https://img.obrazky.cz/…e=3

https://img.myloview.cz/…jpg

a něco pro radost

   https://1gr.cz/…jpg

máš pravdu, na to jsem se kdysi takhle vůbec nedívala :-)

Abakusko,

někteří mohou být i chudáci. Ti ale nejspíš končí u nějakého toho faráře na církevním statku.  Tam se ale musí pracovat, takže - většina pouličních alkoholiků se tam nijak nehrne.

Zajíci,

můžeme doufat, že ten bezdomovec na zastávce je taky malíř, nebo aspoň básník.

Markel,

to, co popisuješ, tedy obdiv k Vincentovi na socialistických školách, to je velmi charakteristické. Dobře si pamatuju chodby naší ZDŠ v 70. letech vydlážděné obrazy Vincenta a různých impresionistů. Později jsem si kladla otázku: proč právě impresionisté a Vincent, když sovětská výtvarná avantgarda byla daleko pokrokovější?  Asi se dle dobových schemat impresionisté interpretovali jako bojovníci s měšťáctvím. 

Safiáne, díky.  Vincenta jako malíře ráda nemám. Jako prototyp "moderního umělce" mi ale posloužil už vícekrát.

Moc pěkná, zahuštěná.

páči a to si nijako nepotrpím na kapucínov s fľaškami.

Velice nápaditá báseň, ten závěr!

psala jsem o něm kdysi dávno maturitní práci, povedlo se na jednušku a paní učitelka, teda profesorka, co nechtěla, abychom jí říkali soudružko, mne donutila přečíst toto dílko před celou třídou :-)) :-), napsala jsem tenkrát cosi obdobného i svému přiteli, byl na kordy s češtinou i slohovými pracemi, dostal ale dvojku, neb profesor neuvěřil v jeho náhlou proměnu :-))

Markel,

Vincent opravdu moc rád maloval noční město, rozsvícené lampy a předzahrádky před hospodou pod hvězdným nebem, které vypadá, jako by na něm zářil ohňostroj.

Vincent, tos popsala přesně, já často koukám jeho očima na rozsvícené lampy, líbilo moc a moc ***

Aleši, dnes ano. Za komunistů měly autobusy mnohem oblejší tvary. A co teprve za první republiky! Z filmů pro pamětníky dobře znám ten jejich krásný čumák.

Evženie,

chodím často kolem té zastávky a obvykle tam nějaký ten kapucín s petkou klímá. Zvláště když prší jako dnes.

koneckonců autobusy jsou taky akvária...pojízdná...

Jako bych to viděla.