Šesté přikázání

     Kapku po kapce padala voda ze stropu a tento monotóní zvuk ho probudil ze sna. Mrknul na hodinky a pak i do kalendáře a
uvědomil si, že už dnes, že už dnes nadešel ten den, na který se
těšil snad po celou dobu co...
     Položil pod kapající vodu malinký kastrůlek a hlavou mu
blesklo, že o tomto mu majitel bytu neřekl, když mu byt
pronajímal. Neřekl mu ani o tom, že když kolem projede tramvaj,
tak že to celým bytem otřese jako při zemětřesení. Odešel do
miniaturní kuchyně, která mu sloužila i jako jakási umývárna.
Opláchl si obličej a postavil si vodu na čaj. Vyndal ze skříně
týden starý chleba a vyhodil ho do odpadků, protože už nebyl k
jídlu. Vypil čaj a oblékl si ošoupané rifle, vytahaný svetr a
bundu, která snad pamatovala ještě dobu, kdy byl nadšeným
květinovým dítětem. Vzpomněl si, že tenkrát se stalo to, co ho
dohnalo k dnešnímu rozhodnutí. Tehdy byl taky listopad a taky
bydlel v podobném bytě, ale lidí bylo kolem něho o mnoho více a
peněz také a všeho ostatního také.

Vyšel z domu na ulici a v hlavě si srovnával vše, co se v
uplynulé době stalo. Hlavu choulil do límce bundy, jednak mu byla zima a jednak chtěl zůstat nepoznán. Nikdy moc nestál o to, aby
byl jiný, aby nějak vybočoval a přece. Přece z řady vybočoval už
tím, že měl dlouhé vlasy, chodil s přáteli v neděli do
kostela a nebo na mostě hrál kolemjdoucím. Vybočoval a moc se
ostatním nelíbil. Tedy tehdejším mocipánům se moc nelíbil a to
byl jeho krach a jeho konec. Vyhodili ho ze školy a taky táta ho

poslal pryč z domu. Prý že feťáka a trhana živit nebude. Co mohl
táta vědět? Táta, jeho táta kterého tak ctil a miloval. Nic nemohl
tušit! Od rána dřel v továrně a po večerech vedl stranické schůze
o ničem. Jak často se spolu hádali a přeli o smyslu a nesmyslu
života. Uchýlil se k víře snad z trucu otci, snad z vlastního
přesvědčení, že tohle je lepší než chodit s pionýry a budovat
zemi a růst pro stranu, které nevěřil a kterou z duše nenáviděl. A
to všechno se mu v jeden jediný den stalo osudným. Tenkrát u nich ve městečku někdo vykradl samoobsluhu a taky se pokusil vloupat do místního statku. A rázem to bylo na něj. Měl smůlu, protože se v nesprávnou chvíli objevil na nesprávném místě. Šel do vězení místo toho kdo to udělal a on moc dobře věděl, kdo byl
viníkem a za koho pykal a trpěl. Odchodem do vezení se nad ním
zavřela voda, přátelé ho opustili, vlastní táta vydědil a máma?
Máma ta zemřela ješte dříve, než stačil překročit bránu věznice.
Ani na pohřeb jí nemohl.
     A dnes? Dnes pospíchal tím sychravým podzimem pražskou ulicí k domu, kde měl bydlet ten, který mu pomůže uskutečnit jeho plán. Plán, který mu v hlavě rostl po celou dobu kdy byl ve vezení a neměl na práci nic, než že přemýšlel a plánoval. Dělal hodně dlouhé kroky, aby už tam byl, aby už měl všechno za sebou a mohl konečně v klidu usínat a spát a nemusel na vše myslet a vzpomínat. Dům, který mu byl popsán, byl ještě horší než ve kterém bydlel, omítka byla víc na chodníku než na domě, nemytá okna a lak na vchodových dveří oprýskaný nasvědčovali tomu, že za nimi se nic dobrého neskrývá. Rozhlédl se jestli ho někdo nesleduje, naučil se opatrnosti ve vězení, a zjistil že vzduch je čistý.
      Opřel se do prohnilých dveří a nasál zatuchlý vzduch průjezdu. Od toho kdo ho sem poslal věděl, že má projít dvorem a zahradou až k domku, který skrývá osobu jenž se mu má stát nápomocná. Prošel průjezdem a hnán tou nezkrotnou touhou, aby už vše bylo za ním, skoro proběhl zahradou. Boty měl špinavé od bláta, ale nic mu to nevadilo. Domek nevypadal o nic lépe než celý dům, ale to ho nemohlo odradit. Zaklepal na dveře a ty se z vrznutím otevřeli.
     Stál za nimi asi čtyřicetiletý chlápek se zarostlou tváří a
mastnými, měsíce snad nemytými vlasy. Trochu se lekl nepořádku, ale co mohl od takového člověka čekat. Všude byl cítit pach cigaret, který se mísil s pachem kočičího trusu a levné kořalky. Na zemi a nejen na ní se válely zbraně všeho druhu od nožů přes samurajské meče až po automaty. A to byl důvod jeho příchodu a jeho spěchu. Ano chtěl si obstarat zbraň a......
     A stále pršelo a byla zima a on se stále a pořád schovával do
límce bundy a mířil k honosné vile v rodném městečku. Sám
nedokázal říci jaká síla a moc ho tam hnala. Byl přeci v jádru
tak zbožný a ctil všechny přikázání! A přece musel, musel tam jít
a zazvonit a vykoupit svoji vinu. Pomstít svoji sebranou svobodu.
Z vilky vyšla mladá žena a vedle ní cupitalo malé, asi pětileté
dítě. Zlaté kudrnaté vlásky dítěti padaly až pod ramena.
Holčička, asi to bude holčička proběhlo mu hlavou a jak je krásná a jak se směje a je bezstarostná. Schoval se u zídky domu a pod kabátem nesl zbraň a najednou, najednou ho uviděl. Byl to on,
nikdo jiný to být nemohl. Vytáhl revolver, zamířil, zacílil a.....
     Vešel do dveří a ucítil známou vůni kadidla, přišel ke
zpovědnici a usedl. Farář tam byl, věděl to, že tam je. Cítil
jeho přítomnost jako kočka cítí přítomnost myši. Usedl na lavici
a ucítil chlad zbraně. Kněz jal se ho vyzpovídat na základě
desatera, ale zpověď nikdy nedokončil, skončil u šestého
přikázání aniž by se kdy dozvěděl proč.
     Utíkal pryč ze zpovědnice směrem ven z kostela někam do polí a odhodil zbraň ze které nikdy nevyšla rána a hlavou mu bubnovala jako na poplach slova kněze: NEZABIJEŠ!!!!
NEZABIJEŠ.....NEZABIJEŠ......NEZABIJEŠ...........
     Probudil se a věděl, že ten sen co se mu v noci zdál byl príliš
živý na to, aby svoji pomstu, svůj letitý plán kdy uskutečnil .