TD - Obleva

Ani prudká vánoční obleva neodnesla Karle dobrou náladu.

Zapálila svíčku a zhasla velké světlo v místnosti. Pod nazdobenou větví leželo několik malých balíčků. Pod okny domu se ohlásil povědomý zvuk motoru.

Karla pustila CD a koledy se rozezněly podkrovím. Toužila, aby Lukáš překvapeně zíral, až vstoupí do bytu. Dala si s přípravami tolik práce. Také cukroví na třípatrovém tácu vypadalo lákavě, nikdo by nepoznal, že sama je pekla poprvé. Zlatá babička! Jen díky ní to dokázala. Vánočku však raději koupila.

Jindy slýchala po chodbě Lukášovy nedočkavé kroky – spíš skoky jeho dlouhých nohou – po dvou, třech schodech, dnes se snad loudá? Překontrolovala naposled vše pohledem a otevřela.

„Lukáši, pojď přece dál, co tu stojíš jak oukropek?“ táhla ho za ruku dovnitř. Jindy se k ní hned hrne, aby ji k sobě přitisknul, políbil, a dnes se tváří rozpačitě, snad ani nemá radost, že se po týdnu vidí?

Odhrnula si vlnité vlasy za ucho. Snad z té vší parády neztratil řeč? Pak to zas vypadalo, že se chystá k nějakému proslovu. Posadila ho do křesla, aby dobře viděl na nazdobený stůl, a řekla:

„Nemám teď na dlouhé řeči kdy, Lukáši, jdu do kuchyně smažit, určitě jsi hladový. Promluvíme si potom, máme na to celý večer a svátky.“

Omastek na pánvi prskal, a přesto po chvíli slyšelas zády rozpačité pokašlávání. Čekala, že se zatím převlékne z vojenské uniformy. Když se překvapeně otočila, řekl:

„Potřebuju s tebou na chvíli mluvit, Karlo. Promiň, spěchá to.“ Co je důležitější než náš první Štědrý večer v životě, pomyslela si, otřela ruce a šla za ním do pokoje.  Jindy až pravítkově rovná záda byla nějak – provinile? nahrbená, ani svěšená ramena nevyhlížela právě nadějně.

Posadili se proti sobě.

„Tak co se děje? Kde máš kufr, měl ses přece dnes stěhovat z ubytovny v Bechyni?“  bloudila v jeho obličeji zvědavým pohledem.

„Víš, Kájino, sice jsme byli dohodnuti na dnešku, jenže z mé strany by to nebylo správně. Nezlob se na mě, někoho jsem potkal a chtěl bych s tím člověkem prožít Štědrý večer. Asi to těžko pochopíš, jenže je to tak a těžko to budu vysvětlovat, přišlo to jak blesk z čistýho nebe.“

Zakryla si v bezradném gestu uši. Nechtěla tohle poslouchat, už jen Lukášův horečný hlas ji zraňoval, ačkoli o ní vlastně vůbec nehovořil. Jen o sobě a onom neznámém. Věděla ihned, že teď nelže, poznala, jak už plane pro někoho jiného, kdo ho nadchnul, kdy náhle neplatí vše, co bylo doposud řečeno a přislíbeno.

Lukáš bezradně rozhodil rukama, když viděl, co způsobil, a ani se Karle nedovedl podívat do očí.

„Raději půjdu. Omlouvám se, nemůžu jinak.“

„Jen si běž, kam tě srdce táhne,“ dokázala vyslovit ještě bez stopy pohnutí v hlase. Ještě něco povídal, ale nevěnovala tomu již pozornost. Výmluvy, omluvy a lži.

O chvíli později stála u okna. Bylo jí, jako by přes slzy sledovala neznámý film. Z Lukášova auta vystoupil cizí mladík a šel mu vstříc. Lukáš něco vysvětloval, ukazoval nahoru, kde stála skrytá za záclonou, a ten voják ho letmo objal. Pak nasedli a jeli.

Couvala od okna a nemohla se vzpamatovat. Tak je to tedy… Měla jeho občasné postelové řeči o tom, že je asi BI, za nesmyslné. Za projevy jeho příliš rozvinuté erotické fantazie.

Je fakt, že v poslední době, když šli někam ke kamarádům na večírek, hned ve dveřích začal bezostyšně prohlížet všechny hezké ženy, ale i muže v bytě, jako by tam přišel sám. Dívce to bylo krajně nepříjemné, vedle sebevědomého Lukáše si připadala příliš tuctová. To ona je ta spolehlivá, tolerantní partnerka.

A on pro tu chvíli neviděl, neslyšel, nedovedl své okouzlení skrýt. Tedy alespoň Karla ho po roce natolik znala, že v něm uměla číst. Doma docházelo k žárlivé scéně. Všeho litoval a omlouval se. Prý se chce konečně usadit a založit s Karlou rodinu. Tvrdil, že už je všeho přesycen a potřebuje v životě konečně zakotvit.

Hnízdečko lásky, které uchystala pro sebe a Lukáše, jí náhle bylo těsné.

Cukroví sbalila do krabice, převázala a sáhla na věšák pro klíče od svého malého auta.

Náměstíčka s nazdobenými stromy, výzdobu ulic, svátečně ztichlé velkoměsto nechala brzy za sebou. Jela okreskou podél hučícího potoka. Všechna sněhová nadílka, která ledacos milosrdně zakrývala, byla tatam. Zaparkovala a vylezla na zabahněný dvorek.

V selském stavení se svítilo. Zaklepala na okno. Děda namáhavě vstal od stolu a jeho tvář se rozzářila.

„Kájina přijela, Maruš,“ a šel otevřít.

Stromek až do stropu a jedno místo u stolu pro náhodného pocestného. Všechno stejné jako kdysi.

Přivítala se s prarodiči a hrdě rozevřela krabici s cukrovím.

„Babi, to já sama!“

„Jsi šikulka. Tak sedej, naber si z mísy polévku.“

Nikdo se na nic neptal. Štědrý večer teprve začínal.