Znamení kruhu 3

     Když Armin dosáhl svého cíle a získal zegrittí vejce, vydal se nazpět do Wemaku. Rozhodl se, že na zpáteční cestě navštíví trpaslíka Egrima, svého přítele a zbrojíře především. Když slunce oznámilo poledne, Armin v dáli spatřil mohutné Krannarské hory. Věděl, že na jejich úpatí se krčí obchodní město Krannar, kam se později dozajista podívá.
     K večeru už nejel stepí, ale podkovy jeho koně nahlas zvonily na skále. Postupoval pomalu po široké skalní římse, klikatě se točící směrem vzhůru. Držel se raději napravo, protože pohled dolů z římsy se mu ani trochu nezamlouval. Čím výše stoupal, tím studenější vítr ho bodal do obličeje. Hluboko ve stepi pod sebou spatřil louče kolony, která se blížila k městu z opačné strany, než ze které přijel. Z výšky vypadala osvětlená kolona jako had, plazící se stepí. Z jeho fantazie ho vytrhl otvor ve skále - byl na místě.
     Pobídl koně a i s ním vjel dovnitř. Ocitl se v dosti širokém tunelu vytesaném do skály, který byl v určitých intervalech osvětlen hořícími loučemi, upevněnými na stěnách v jednoduchých kovových držadlech. V tunelu zvonění podkov ještě zesílilo a jejich třeskot o kamennou podlahu narážel do okolních stěn a odrážel se do všech tunelů, jimiž byla skála protkána skrz naskrz.
    
     Tento neustále opakující se zvuk dal za chvíli Egrimovi jasně na vědomí, kdo ho navštívil.
     „Čekal jsem, že se ukážeš,“ řekl Egrim na uvítanou, aniž se obrátil. Seděl ve své jeskyni na malém kozlíku a dlouhou kovovou trubičkou šťáral v peci, ve které šlehaly plameny.
     „Opravdu?“ naoko udiveně odpověděl Armin.
     „Někdo se tu po tobě sháněl,“ řekl Egrim takřka ledabyle a dál se věnoval své trubičce v ohni.
     „Kdo to byl?“ zeptal se Armin vzrušeně, protože se nestávalo, že by se po něm někdo sháněl. Tedy né osobně. Pokud ho někdo hledal, aby mu nabídl výdělek, vždycky to byla nějaká forma zprávy, ale jen výjimečně osobní kontakt. Stávalo se, že svého zaměstnavatele ani nespatřil, to když se jednalo například o vraždu nebo něco podobného. Osobně se po něm v životě shánělo jen málo lidí a spíše než výdělek mu byli ochotni nabídnout mučivou smrt. To se stává, když zabijete někoho, kdo má sedm synů, kteří s vaším jednáním ani v nejmenším nesouhlasí. Armin byl zabrán do vlastních myšlenek a ani si nevšiml, že Egrim vstal z kozlíku a vytáhl trubičku z ohně.
     „Slyšíš mě?“ otočil se Egrim.
     „Cože? Cos říkal?“ přestal Armin bloumat.
     „Říkal jsem, že je to prvotřídní kus,“ upíral Egrim pohled  na konec trubičky, kde byl upevněn hrot šípu. Potom s trubičkou několikrát promáchl vzduchem a ponořil ji do vědra s vodou. Než hrot zmizel pod hladinou, Armin si všiml, že hrot je vyroben ze zegrittího drápu. Dlouhý válcovitý tvar mu napověděl, že jde o hrot pro dalekonosný šíp - zbraň, kterou ovládá jen velmi dobrý lukostřelec.
     „Vidím, že práce tě stále baví,“ podotkl Armin. „A když už jsme u práce, mám tu pro tebe pařáty z jednoho dospělého samce,“ vyndal Armin z plátěného vaku jeden z drápů a hodil ho Egrimovi. Ten ho zachytil ve vzduchu a okamžitě zhodnotil zkoumavým pohledem.
     „Ale vraťme se k tomu neznámému, který mě tady hledal,“ navrhl Armin a posadil se dřevěný špalek, který stál opodál.
     „Je to obyčejný trhan, který se možná párkrát připletl do nějaké té šarvátky,“ popsal Egrim tajemného muže a Armin si v duchu oddychl. Věděl, že Egrim má na takové věci čuch a nikdy by si nespletl vesnického trhana s nějakým najatým zabijákem.
     „Není to soupeř pro tebe. Jsou to dva dny co se tu objevil a od té doby se tu pořád potlouká.“
     „On je ještě tady?“
     „Řekl bych, že jo. Viděl jsem ho tady ještě ten den a potom další, když jsem šel dolů do města, tak byl v hospodě. Je to obyčejný poslíček, který má zprávu doručit za každou cenu,“ hádal Egrim. „Myslím, že jemu podobných se bude po širém okolí pohybovat víc. Někdo tě, Armine, usilovně hledá.“
     „To máš asi pravdu. Ale není mi jasné, proč,“ zahleděl se Armin do země, jakoby v popraskané kamenné podlaze hledal odpověď. „Zajdu dolů do města a poohlédnu se po něm. Zjistím co po mě chce. Z římsy jsem zahlédl kolonu obchodníků, tak nebude problém se ztratit v davu. Dneska večer bude ve městě rušno.“
     Egrim pokýval hlavou a z vody vytáhl trubičku s hrotem. Opatrně odvázal drátěný spoj a hrot přidal k ostatním na pracovním stole, kde jich už byla hezká řádka.
     „Nějaký nový postup?“ zajímal se Armin.
     „Jen malá tepelná úprava. Proč nepřidat dokonalosti na kráse? Očadím hroty v ohni a pak ochladím ve vodě. Vidíš jak jsou hezky černé?“ pochvaloval si Egrim a na konec trubičky přivazoval další šedý hrot. „Moc se nelesknou, takže jsou ideální pro použití v noci a navíc taková úprava nic nestojí,“ šibalsky mrkl Egrim.
     „To jsem opravdu rád, protože když se tak dívám, nevím, jestli budu mít tolik peněz, abych ti za  všechny zaplatil,“ pousmál se Armin.
     „Jak víš, že jsou pro tebe?“ zahrál Egrim překvapeného, jak nejlépe uměl. „Myslíš, že jsi jediný, kdo umí zabít zegritta?“
     Armin zpozorněl a zkoumal Egrima pohledem, kterým by mohl hypnotizovat pouštní zmiji.
     „Jistěže jsou pro tebe,“ mávl Egrim rukou, protože ani jemu, odolnému trpaslíkovi, se ten pohled ani trochu nezamlouval.
     „Už jsem se lekl, Egrime, že někdo přišel na naše výrobní tajemství. Až za tebou někdy někdo přijde a bude chtít hroty ze zegrittích drápů, tehdy poznáš mě rovného protivníka.“

     Ve městě bylo rušno. Obchodnická kolona právě dorazila a ulice se hemžily povozy vrchovatě naloženými zbožím. Obchodníci procházeli městem a hledali, kde by se utábořili. Každý chtěl najít to nejlepší místo pro svůj krámek, aby na trhu co nejvíce vydělal. Noc ožila mnoha loučemi vydávajícími světlo, když si obchodníci svítili na cestu. Zvědavci vykukovali z oken svých domů a pohledem zkoumali nově příchozí. Několik zvědavců se vyrojilo i z místních hospod a někteří z nich nezůstali jen u okukování.
     „Zloděj, chyťtě ho!“ ozvalo se několikrát a okradený obchodník svou marnou snahu dovolat se spravedlnosti vzdal a raději dál odháněl další nenechavce od svého naloženého vozu.

     Armin věděl, že tento mumraj bude trvat ještě nějakou dobu a rozhodl se, že navštíví hospodu, ve které Egrim viděl neznámého posla. S davem splynul dokonale, když se přidal k hloučku zvědavců, kteří neodolali a před chvílí se šli podívat ven, kdo že to navšívil město. Když vstoupil dovnitř, hned se posadil na nejbližší volné místo, aby nevyčníval z davu.
     Vedle seděl starý smradlavý stařík, do kterého musel Armin šťouchnout, aby se posunul na lavici. Stařík jen cosi zabručel a poposedl si.
     V hospodě bylo rušno. Hostinský kmital sem a tam, v každé ruce několik korbelů s pivem. Smích opilých měšťanů a lehkých děv zněl všude okolo. Nesmrděl tu jen stařík co seděl vedle, ale páchla celá hospoda. Vydýchaný vzduch byl cítit směsicí chlastu a jídla, to jak všem přítomným páchlo z huby. Armin si pomyslel, že v takové pajze už dlouho nebyl. Kolem jeho stolu prošel kapesní zloděj, ale setkal se jen s chladným Arminovým pohledem. Byl to zkušený zloděj, protože už se víckrát nepřiblížil a raději se přesunul na opačnou stranu hospody.
     Armin luskl prsty na kolem jdoucí děvečku a objednal si pivo. Dvakrát jí připomenul, že zaplatí jen za mok v čistém korbelu. Děvečka přikývla a sukně za ní zavlála, jak se otočila na odchodu. Za chvíli přinesla pivo a zdůraznila, že korbel sama umyla, aby byl pán spokojen. Armin se jen pousmál a děvečce zaplatil za pivo dvakrát tolik. Ta mu s úsměvem poděkovala a zase někam odspěchala. Armin si nedůvěřivě prohlížel obsah korbele, ale nakonec si dodal odvahy a napil se. Bylo kupodivu dobré a chutnalo mu. Očekával, že to bude nějaká břečka, ale byl příjemně překvapen jeho říznou chutí. Snad to bylo tím čistým korbelem, pomyslel si.
     Než se Armin znovu napil piva, měl jasno. Tipoval, že jeho člověk sedí nalevo ode dveří, kde se nacházel velký krb. Muž v jednoduchém šatu z hrubé látky seděl čelem k ohni a ohříval se. Za celou dobu se ani jedinkrát neotočil, aby zjistil, co se v hospodě děje. Egrim se trefil, když říkal, že je to obyčejný posel. Když ho Armin viděl, sám nevěřil, že by to byl nějaký najatý zabiják, ale ještě tuto možnost nezavrhoval.
     Stařík, sedící vedle na lavici něco zabrumlal a výhružně ukazoval prstem svému neviditelnému společníkovi, kterému asi něco vysvětloval. Armin byl jeho představením unešen a když si objednával talíř polévky, objednal také jemu.
     „Dvakrát čistý talíř,“ usmála se děvečka, když na stůl pokládala misky s polévkami a ošatku s čerstvým chlebem. Armin se zašklebil a když jí podával tučné spropitné, nechal ji, aby se naklonila těsně k němu.
     „Tamten u krbu,“ mrkl pohledem po svém muži. „Je tu dlouho sám?“ Děvečka se pootočila a přikývla na souhlas.
     „Je tu asi dva dny. Ve dne je pryč, ale večer sem vždycky přijde a sedí u krbu. Moc nepije, a vždycky si dává něco k snědku,“ zhodnotila děvečka neznámého hosta a otočila se zpět k Arminovi, který jí v natažené dlani podával několik mincí.
     „Děkuji za tvůj postřeh,“ usmál se Armin a sledoval, jak si dívka bere svůj zasloužený plat. Brala si jednu minci po druhé a Arminovi bylo velmi příjemné, když se její ruka dotýkala jeho. I přesto, že celý den nosila korbele s pivem a těžké talíře, měla hebké prsty, příjemné na dotek. Armin si pomyslel, že měl zaplatit ještě alespoň jednu minci navíc, ale to už zase zavlála sukně a děvečka byla pryč.
     Když Armin v klidu dojedl polévku, naposledy pohledem zkontroloval svého muže, pak se pohledem rozloučil se staříkem, který vylizoval misku do sucha a odešel.
     Ještě než se odebral do hospody v klidnější části města, kde měl zamluven pokoj na noc, šel Armin zkontrolovat svého koně do stájí. Blazer vypadal spokojeně a v čisté stáji, která voněla čerstvým senem mu bylo dobře. Po mnoha dnech ve vyprahlé stepi to pro něj byla příjemná změna. To samé mohl tvrdit Armin, když se natáhl na pohodlnou postel ve svém pokoji a usnul, jako když ho do vody hodí.

     Druhého dne brzy ráno, když kohout na dvoře mučil své hlasivky hlasitým kokrháním, Armin už stál u okna a pozorujíc jeho snažení, nasazoval si přitom koženou vestu s bandalírem. Nakonec do pouzdra na zádech zasunul meč a opustil pokoj s pohodlnou postelí. V hospodském šenku bylo pár lidí, kteří předešlé noci přebrali a už neměli sílu, přesunout se do svých pokojů, a tak různě polehávali na židlích a lavicích, kde spokojeně chrápali. Armin si objednal snídani a za chvíli už si pochutnával na chlebu se slaninou a cibulí. Chrápání ostatních hostů mu nevadilo, a tak si objednal ještě jednou to samé. Nasycen a odpočatý, rozhodl se, že je na čase, promluvit si s neznámým, který se po něm tak usilovně shání.
     Když vyšel na ulici, ocitl se v davu lidí, který ho s sebou takřka strhl. Všichni se předháněli v nakupování a prohlídce nového zboží, které sem dorazilo včerejší noci. U každého stánku, který byl vytvořen tak, že obchodník rozvinul plachtu povozu do menší stříšky a jednu stranu povozu sklopil, aby mohli nakupující vidět nabízené zboží, se mačkala spousta lidí, kteří po sobě vzájemně křičeli a snažili se předběhnout jeden druhého.
     Všude kolem se to hemžilo pospíchajícími lidmi. Jedni nesli těžké koše plné zeleniny, druzí táhli vozík s obilím, jiní zase nesli v rukou nové nářadí. Nabízený sortiment byl ohromující. Co člověka napadlo, to tady mohl sehnat a ještě měl šanci, že usmlouvá výhodnou cenu. Armin přešel na stranu ulice, kde bylo nejmíň stánků a také méně lidí. Rozhodl se, že než vyhledá svého posla, koupí Blazerovi ke snídani košík jablek. Věděl, že Blazer má nejraděj kyselá zelená jablka, po kterých se člověk jen zašlebí. Netrvalo dlouho a přesně taková jablka objevil u jednoho stánku s ovocem. Obchodník mu nejprve nabízel krásně červená granátová jablka, ale Armin jen zakroutil hlavou a vybral si ty nejkyselejší zelená. Obchodník je po jednom naskládal do košíku a podal ho Arminovi. Ten mu obratem vysázel sumu, kterou by na něm, kdyby byl zdatným obchodníkem, usmlouval. Obchodník se zprvu zarazil, ale rychle se zase začal nuceně usmívat, když se střetl s Arminovým nesmlouvavým pohledem a šikmou řadou rukojetí vrhacích dýk, které měl v bandalíru. Tohle byl osvědčený způsob Arminova smlouvání. Bez jediného konfliktu byl uzavřen obchod, ke spokojenosti obou, ikdyž Armin věděl, že on je z těch dvou ten spokojenější.
     Když se postaral o to, aby měl Blazer plný žaludek, vydal se zpět do ulic města, kde hodlal najít svého muže. Ani trochu se nebál toho, že by ho mezi těmi davy lidí nenašel. Stačilo chvíli postát na jedné z ulic, ve které byla hospoda vedle hospody a brzy se dočkal.
     Tajemný posel vyšel z jedné z hospod a zamířil do druhé. Hledal Armina tam, kde si myslel, že ho najde. Obcházel postupně jeden šenk za druhým a na ulici se pořád otáčel za kolemjdoucími lidmi.
     Když se Armin přesvědčil, že posel je sám a nikdo ho nesleduje, rozhodl se, že mu to ulehčí a postavil se nedaleko vstupních dveří od hospody, do které neznámý před chvílí zapadl. Netrvalo dlouho a posel vyšel ven.
     Když si byl Armin jistý, že ho spatřil, vydal se rychlým krokem ulící a neustále kontroloval, zda mu neznámý stačí. Proplétal se mezi lidmi a vedl cizince tam, kam chtěl. Vždycky se mu ukázal a na chvíli zase zmizel, ale stále si udržoval patřičný odstup. Nechtěl se s ním setkat přímo uprostřed rušné ulice, ale někde, kde by měl možnost se ho nerušeně zeptat na pár věcí.
     Zatím se mu dařilo. Jednu chvíli musel dokonce zastavit, protože jeho pronásledovateli zahradilo cestu několik sudů, které se rozkutálely jednomu z obchodníků, který klel tak hlasitě, až přeřval poblíž stojící dav lidí, což byl od něho úctyhodný výkon. Když mezi sudy vnikla škvíra, neznámý toho okamžitě využil a pronásledování pokračovalo dál.
     Armin přesně věděl, kde by se rád setkal se svým pronásledovatelem. Na rohu jednoho z domů se mu ukázal naposledy, a pak se ztratil v boční vylidněné uličce.
     Tajemný posel se prodral menším hloučkem lidí a zahnul do té samé uličky, kam před malou chvilkou odbočil Armin. Ulička byla lemována různým harampádím a smetím, které lidi vyhazovali z okem přímo na dlažbu. Někde zapištěla krysa a bouchly dveře. Muž se rozběhl kupředu, protože ztratil Armina z očí. Neohlížel se napravo ani nalevo, jen běžel stále kupředu a ani si nevšiml, že jejich role se vyměnily.
     Když běžel, hlasitě dupal a rozstřikoval vodu z kaluží, kterým se nesnažil vyhýbat. Když klopýtl o šikovně nastavenou nohu, nekontrolovaně padl k zemi. Škaredě klel, když se zvedal z kaluže a stíral si špinavou vodu z obličeje. Mokré hadry na něm smrděly a lepily se mu na tělo. Když se snažil zbavit se co nejvíc vody tím, že kroutil jedním z rukávů, bezděčně se přitom otočil.
     Vyjekl leknutím, když spatřil, že kousek za ním stojí muž, kterého předtím pronásledoval. Rychle ustoupil několik kroků a začal koktat: „P…prosím, já vám nic neudělám!“
     Armin nepatrně zvedl koutky úst v pobaveném úsměvu.
     „Teda chtěl jsem …jen, mám pro vás vzkaz,“ rychle se opravoval muž v mokrých hadrech a znatelně se přitom třásl. Arminovi bylo jasné, že to nebude tím, že by mu byla zima kvůli předchozí nedobrovolné koupeli v pouličních splašcích.
     „Vzkaz?“ řekl Armin tvrdým hlasem a udělal krok kupředu.
     Muž o dva kroky ustoupil a pokračoval: „Mám vám doručit tento dopis,“ řekl a zpod promáčené košile si odepjal kožené pouzdro. Opatrně a pomalu odepl přesku a dopis vytáhl. Snažil se ho nenamočit a nepoškodit jeho pečeť a ještě opatrněji ho podával Arminovi. I když se dopis v rukou posla dosti třásl, Armin poznal už na dálku, od koho zpráva pocházela.
     Pečeť knížete Hastura se nedala zaměnit s žádnou jinou. Červený pečetní vosk se rozlomil na dvě poloviny a zničil tak otisk pečetního prstenu s obrazem kohouta, stojícího na královské koruně.
     Kníže Hastur a jeho pýcha. Jeho zděděná víra ve svou vlastní nepostradatelnost a touha po moci byla známá po celé zemi. Rod Hasturů byl odjakživa bandou nelítostných obchodníků, kteří neprahli po ničem jiném, než po moci a bohatsví a Armin věděl, že dokáží obětovat dosti velké sumy peněz, aby se jakýmkoliv způsobem dostali k sumám ještě větším.
     Armin držel dopis ve výši očí a v duchu si ho četl, přitom periferně sledoval posla, který mu zprávu doručil. Ten stál pořád na místě a ještě stále se klepal. Bylo mu jedno, že stojí přímo v kaluži a kolem nohy mu před chviličkou proběhla tučná krysa.
     Když Armin dočetl, odtrhl z papíru polovinu pečeti a podal ji poslovi. „Tohle je má odpověď. Tuto polovinu pečeti předáš co nejrychleji tomu, od koho jsi tento dopis dostal, rozumíš?“
     „Ano, samozřejmě. Můžete se spolehnout, pane!“ vysypal ze sebe posel. „Je to všechno?“ zeptal se.
     „Ano všechno. Můžeš jít,“ řekl Armin a nespouštěl z něj oči. Posel začal pomalu couvat, potom couval stále rychleji, až se nakonec otočil a jako o závod se rozběhl klikatící se uličkou pryč od místa, kde se před chvílí setkal s mužem, který měl být podle všeho co slyšel jedním z nejobávanějších zabijáků v zemi.
     Armin tam ještě chvíli stál, potom zastrčil dopis do pouzdra na opasku a otočil se k odchodu.

...pokračování příště