Žena, moře a Mary - Setkání s Moby Dickem V.

Setkání s Moby Dickem

(leden 2004)

V.

„To bude zas keců,“ vyhrkla ve své mateřštině.

„Cos to řekla?“ zamračil se šéf, který sice slovům nerozuměl, ale podle tónu usoudil, že to nebude v souladu s úctou k jeho úřadu.

Lhát neuměla, a tak mlčky čekala na vynadání. Místo toho však kývl hlavou k hromádce šatů: „Koukej se oblíct a mazej do jídelny.“

Než si natáhla kalhotky, triko a šortky, přemýšlela, co to má znamenat. Čekala vynadání, možná i trest, ale přejít výlet mlčky se vymykalo šéfovým zvyklostem. Třeba mu už došlo, že se nezměním, usoudila nakonec a s pocitem, že vše je v nejlepším pořádku, vyrazila do jídelny, kde seděla posádka u snídaně.

„Cos to vyváděla?“ promluvil jako první Ichtyl.

„Koupala jsem se,“ pokusila se o dětskou výmluvu.

„Sama?“ navázal otázkou Pumpička.

„Jako normálně jsem se koupala ráno, když ještě chrápete, protože mám zakázaný bejt před váma nahá.“

„Od kdy je normální, koupat se s vorvaněm?“ přisadil si Plešoun.

„Vy jste ho taky viděli?“ zasvítila jí očička radostí. „Že byl nádhernej? Skoro bílej, říkám mu Moby Dick, podle tý knížky.“

„Viděli,“ kývl Ichtyl, „taky, jak si se po něm producírovala. Holka, copak tohle se dělá? Stačilo, aby plácnul ocasem a bylo po tobě.“

„Prcku, máš po dovolený a chápu, že ses na potápění těšila,“ promluvil konečně i šéf, „tak zapomenu, co se stalo. Ale jednou pro vždycky si zapamatuj, že vorvani nejsou na hraní. Je to jasný?“

Místo, aby rozumně mlčela, neodpustila si poznámku pronesenou dotčeným hlasem: „Já si s ním nehrála, já ho studovala.“

„A co jsi objevila,“ vyzval ji rychle Ichtyl, aby zabránil konfliktu, protože šéf se nadechoval k výbuchu.

Po snídani zamířili do laguny. Byla na potápění natěšená, ale také v rozpacích. Co když vorvaň neodplaval? Moře jí opět jednou nabídlo zážitek, který se nemusí opakovat léta nebo možná nikdy.

„Šéfe,“ začala nesměle, když zakotvili, „můžu mít prosbu?“

„Co chceš?“

„Co kdybych nešla s váma? Ostrůvek, u kterýho byl vorvaň, není vzdálenej ani kilometr. Doplavu tam a budu hlídat, kdyby se vrátil.“

„Na to zapomeň. Může bejt desítky kilometrů daleko, a i kdyby ne, výslovně jsem ti řek, že se od něj budeš držet dál!“

Než stačila odpovědět, ozval se Čočka: „Poplavu s ní. Dám pozor, aby nevymejšlela žádný blbosti.“

Šéf přeskakoval pohledem z jednoho na druhého. Věděl, jak to mezi nimi je. Dodržovali slib daný minulý rok v létě, že na palubě budou jen kolegové nebo alespoň je při ničem nenachytal. O tom, co se dělo při občasném pobytu na břehu, raději vědět nechtěl. Doufal, že mají dost rozumu. Případné těhotenství by bylo koncem Prckovy kariéry, a ještě mohl přijít o dobrého kameramana. Na druhou stranu chápal, co mládí potřebuje.

„Plavte,“ mávl rukou, „ale běda jestli…“

Větu nedokončil a ani nemusel. Výraz obličeje mluvil jasně.

„Vrátí se,“ pronesla o dvě hodiny později s pohledem upřeným na mělčinu šelfu.

„Kdo?“ vyhrkl Čočka, kterému ještě nedoklapla souvislost.

„Přece můj Moby Dick,“ zavrtěla nevěřícně hlavou, jak může být tak natvrdlý, „vím to, vrátí se.“

Seděli na okraji palmového hájku a pozorovali vodní pláň. Do této chvíle měli jiné starosti, ale když už šéfovi řekla, že bude vorvaně vyhlížet, chtěla dodržet slovo. Čočka o jejích slovech nepochyboval. Za rok a čtvrt, co je Prcek členem posádky, si zvykl. Kromě citu pro vše živé pod hladinou, má drobné stvoření i podivnou schopnost vycítit přítomnost mořských tvorů dřív, než je vidí.

„Jdem se vykoupat,“ ohlásila po chvíli mlčení, a aniž počkala na souhlas, zamířila k místu, kde kousek od břehu spadalo dno strmě do hloubky.

Pobřeží obrácené k oceánu neoplývá rozmanitými formami života, jako laguna. Přesto tu našli dost rybek, s nimiž si mohli hrát. Při volném potápění je sice nutné doplňovat zásobu vzduchu, ale na druhou stranu živočichy neplaší proudy bublin a jsou mnohem krotčí. Asi čtvrt hodiny od chvíle, kdy vlezli do vody, zůstala nehnutě viset kousek nad dnem. Potom dala Čočkovi sevřenou pěstí se zdviženým palcem znamení k vynoření.

„Co se děje,“ vyhrkl, když vykoukli nad hladinu.

„Je tady,“ šeptala, jako by se bála, aby velrybu nevyplašila, „ještě nevím kde, ale je tu.“

Rozhlíželi se po hladině, protože první zahlédnou vydechnutou tříšť. Po chvíli pár desítek metrů od nich vytryskl k nebi gejzír. Vzápětí zahlédli i mohutný hřbet, který se vynořil z vody.

„Von je fakt bílej,“ vydechl v údivu Čočka.

„Blbost, hodně světle šedej,“ oponovala, „jestli ho chceš vidět z blízka musíme máknout. Třeba jen odpočívá před dalším ponorem a za pár minut zmizí.“

Vyrazili k velrybě, ale brzy zjistili, že nemusí spěchat. Možná objevili oblíbené místo, kam se vracela odpočívat. Potkali ji na poloviční cestě k mělčině. Zatímco Čočka zůstal v uctivé vzdálenosti, Prcek překřížila vorvaňovi dráhu. Nemusel by se o něco tak nepatrného starat, ale změnil směr, aby nedošlo ke srážce. Počkali až je mine a plavali několik metrů za obrovským ocasem, kterým líně komíhal vzhůru a dolů. Na úrovni zlomu, kde dno spadalo do hloubky, zůstal nehybně ležet metr pod hladinou.

Dala kolegovi znamení k ponoření pod tělo velryby. Vedla ho pod ocasem směrem k hlavě. U kožního záhybu skrývajícího genitálie na okamžik zarazila, ukázala na velrybu a potom na Čočkovy plavky, což doplnila úšklebkem, o jehož významu nemohlo být pochyb. Netušila, že i pod vodou lze zrudnout, ale kameraman to dokázal. Poklepal si prstem na čelo a pokračoval v cestě.

Vynořili se po pravé straně vorvaňovy hlavy na úrovni oka. Do této chvíle vnímala pouze klid. V okamžiku, kdy se dostali do zorného pole, došlo ke změně. Pocit nemohla identifikovat jinak než jako strach. Reakci nechápala. Při ranním setkání projevil nespokojenost, když chtěla vidět zuby, ale jinou emoci nezaznamenala.

Přes obrovitost se vorvaň vcelku čiperně otočil na bok s tlamou dokořán. Stačil jediný pohyb ocasem a sklapnout čelist. Zatímco Čočka vyrazil směrem k pobřeží, Prcek před jeho hlavu. Pokud zaútočí, maximálně do ní narazí tupým čumákem. Počínání však bylo zřejmě pouhou výstrahou. Opět zaujal obvyklou polohu, a i v emocích došlo ke změně. Zklidnil se, ale nebyla to úplná pohoda.

Co blbneš, my ti nechcem ublížit. Jsi chytrej, tak to musíš cejtit, udiveně kroutila hlavou a znovu vyrazila před vorvaňovo oko. Tentokrát zůstal v klidu, tak se rozhodla pro další test. Vyplavala nad jeho hlavu, kde opatrně usedla před dýchacím otvorem. To, že mají tito kytovci silnou kůži, ještě neznamená absenci nervových center. Zcela jistě ji musel cítit. Reagoval však pouze mírným vynořením, kdy zůstala sedět po pas ve vodě.

- pokračování -