Žena, moře a Mary - Setkání s Moby Dickem VIII.

Setkání s Moby Dickem

(leden 2004)

VIII.

„Prcku, žiješ?“ vyhrkl doktor.

„Jo,“ zašeptala s tváří jako čerstvě nabílená stěna.

„Můžeš se hejbat?“

Nechala klesnout nohy a zkusila šlapat vodu. To by šlo, usoudila. Zvedla do výše jednu ruku a potom druhou. Kromě intenzivní bolesti způsobené napnutím kůže zad byla hybnost v pořádku.

„Dobrý,“ sykla a šeptem dodala, „ale je mi blbě a možná budu zvracet, záda mám jak v ohni.“

„To se nedivím,“ oddechl si Ichtyl, ale potom se zamračil, „káčo pitomá, to rovnou můžeš skákat placáky z věže a nemusíš si hrát s vorvaněm. Pokud někdy dostaneš rozum a někomu z nás dřív nepřivodíš svejma nápadama infarkt, všichni si oddechnem.“

„Zlobíš se moc?“ zeptala se provinile.

„To si piš, ale nadávat ti nebudu, to nechám na šéfovi.“

Při poznámce o velrybě si vzpomněla na vysílačku, kterou stále pevně svírala v dlani.  

„Mám ji,“ zvedla ruku s doličným předmětem nad vodu a rozhlédla se, „Moby Dicka nedohledaj. Kde vůbec je?“

„Zmizel. Doufám, že po takový zkušenosti se už nevrátí. Vorvani maj dlouhou paměť a pokud teď měl strach z lidí, po tvým zákroku nevystrčí hlavu z vody, když bude v okruhu mnoha mil jediná loď. Toho už velrybáři nedostanou. Konec řečí, můžeš plavat?“

Zkusila udělat tempo, ale každý pohyb působil bolest. Nebýt Čočky, který k nim právě dorazil a zachytil ji, šla by pod vodu.

„Co je ti?“ vyhrkl, když viděl, jak zkroutila obličej.

„Má naražený záda,“ informoval ho Ichtyl, „počkáme na šéfa a pomůžem jí na břeh. Ty zatím doplav pro člun.“

„Je to vážný?“ zeptal se šéf, když doktor skončil s podrobnou prohlídkou bolavých zad.

Ležela na břiše v písku pláže, kam jí pomohli ulehnout. Z mělčiny došla bez problému po svých, ale jakýkoliv pohyb trupu působil bolest. Promačkání zad přetrpěla se zaťatými zuby, s obličejem zabořeným v předloktí ohnuté paže, aby skryla slzy.

„Ne,“ zavrtěl Ichtyl hlavou, „měl jsem obavu, jestli nemá zlomený žebro, protože rána to byla pořádná, ale je v pořádku. Jen kůže bude chvíli bolet. Naštěstí je ve věku, kdy ještě rychle regeneruje a neztratila gumovitost mládí. Stát se něco takovýho nám, máme páteř rozebranou na obratle.“

Po ujištění, že bude podřízená v pořádku, nasadil šéf přísný výraz: „Můžeš mi vysvětlit, co si prováděla?“

„Šla jsem pro tohle,“ rozevřela dlaň, kde držela vysílačku.

„Velrybáři,“ zamračil se kapitán, „kdo ví, jak dlouho tu už vorvaň byl. Jestli nevzdali pronásledování, můžou dorazit kdykoliv.“

„Budou to nejspíš Japončíci,“ odhadl přírodovědec po očištění vysílačky, „co s tím? Můžem ji zničit, nechat na ostrově nebo vzít na palubu. V prvních dvou případech je jistý, že pokud vorvaně pronásledujou, nechaj toho. Já bych navrhoval třetí možnost. V půlhodinovejch intervalech budem vysílačku na pár minut zapínat. Zdržení pár hodin si ještě můžem dovolit a jestli se velrybáři objevěj na radaru, teprve potom vezmem do zaječích.“

„Skvělej nápad,“ rozesmál se šéf a pohladil ženu po hlavě, „Prcku, jestli tohle vyjde, tak před svědkem slibuju, že ti ten nesmysl s vorvaněm odpustím. Jinak máš čtrnáct dnů domácího vězení.“

„Přežiju to, hlavně, že Moby Dicka nezabijou,“ pokusila se o nepodařený úsměv, který skončil bolestivým zašklebením, když prudce zvedla hlavu, „ale nechápu, co ten nápad znamená.“

„To je jednoduchý,“ vysvětloval Ichtyl, „zamotáme jim hlavu a připravíme o spoustu času. Tím možná zachráníme několik dalších velryb. Pokud vorvaně pronásledujou, zákonitě musej podle signálu dojít k názoru, že tady odpočíval, než vyrazil na další cestu do Pacifiku. Věděj, že je zraněnej, což ho donutí častějc odpočívat. Relativně snadná kořist, co stojí za pronásledování. K tomu uviděj na radaru naši polohu, která se bude krýt se signálem. Nejspíš usouděj, že jsme konkurence, která je chce připravit o úlovek. Otázka zní, jak zareagujou, velrybáři jsou ostří hoši, co si nenechaj všechno líbit.“

„Dohoněj nás?“ zajímalo ženu.

„Pokud na ně počkáme, jejich lodě nejsou rychlejší než Mary.“

„Co bude potom? Když jsem viděla, co Moby Dickovi udělali, tak bych je nejradši poslala ke dnu.“

„Nic nebude. Odtáhnou s nepořízenou.“

„Kolik má taková velrybářská loď lidí v posádce?“

„Většinou deset,“ odpověděl pro změnu šéf, který tušil, že otázka nezazněla jen tak, „Prcku, proč tě to zajímá?“

„Pokud vím, lov velryb je zakázanej, měli by dostat aspoň přes hubu. Jestli s tím nesouhlasíš, tak já už vím, co udělám, až na nějakýho velrybáře narazím v některým přístavu, zdravej neodejde.“

„Nenapravitelná,“ zasmál se Ichtyl a přidal vysvětlení ohledně problémů při ochraně velkých kytovců, „v roce devatenáct set osmdesát šest vydala Mezinárodní velrybářská komise moratorium na lov velryb. Neplatí ale stoprocentně. Například původní obyvatelé Sibiře a Aljašky, pro které je velrybí maso součástí obživy, dostali kvóty na lov některých druhů. Tito lidé si uvědomujou, že pro jejich další existenci musí být udržená rovnováha a neulověj víc kusů, než na kolik dostali povolení. Jsou však státy, který úmluvu nerespektujou. Z menších škůdců Islanďané a Norové. Lověj v severních vodách, kde decimujou velryby grónský. Nejhorší jsou v celosvětovým měřítku Japonci. Jejich velrybářský lodě řáděj po všech oceánech. Vymlouvaj se, že lověj pro vědecký účely, ale úlovků končej v restauracích.“

„To proti nim neexistuje obrana?“ zamračila se.

„Jedinej, kdo něco podniká jsou Australani, pokud se Japončíci objevěj na jejich straně Antarktidy. Nevím, co je na tom pravdy, ale říká se, že už pár velrybářskejch lodí potopili.“

„Tak je pošlem ke dnu taky,“ navrhla, „Pumpička má ve skladu výbušniny, vím to. Potopím se a šoupnu je na dno lodi …“

„Prcku sklapni nebo tě zavřu hned teď,“ okřikl ji šéf a ukázal na přibližující se člun, „vracíme se na Mary.“

Po návratu na loď si vzal doktor do práce bolavá záda, na která napatlal mastičky a nařídil klid na lůžku. Šéf rozhodl, že zůstanou na kotvě do půlnoci, ale Plešoun od radaru hlásil po osmé večer kontakt.

Na obrazovce se objevila loď mířící od jihu, přímo k nim. Jelikož v oblasti není téměř žádný provoz, usoudili, že to mohou být velrybáři. Mary zvedla kotvy a nasadila kurz plnou rychlostí dvaceti uzlů na Marshallovy ostrovy. Měli před sebou téměř tisíc námořních mil volného moře, které překonají při příznivém počasí za necelých třicet hodin.

- pokračování -