Průduchy samoty

I.

tenkrát v listopadu 
mě okouzlila křehká dáma
s fialovou blůzkou 
a fantazií co má za ní
jsem naslouchala kopřivám - pálily víc než tohle střídmý
citově rozčeřený bohatství 

čechrala mi sny 
až změnila jsem ošacení

chtěla jsem se líbit vyprahlé vdově z ulic
jak malá holka přemýšlela 
o čem si budem v tmavých chodbách povídat
hrála jsem to na knihy, básně a humorný příběh o kostlivčí dlani
tou chlapec na mě mával když bál se zkoušení
škola je životem holoubat na okoralý dlani

uběhly listy a větry o dům hrály
s desítkou básní zakopla jsem o patník 
a věděla
že tahle dáma pro mě není - je krásná ve své každodenní šedi
a asi ji budu naivně vždycky milovat 

violoncello nám po jizvách hrálo 
abychom se
zrodily s vůní venkova
to všechno ty představy
společně  se světoběžníky ztenčené o úder kladiva
nebudeme - tak nač ta bolest tak zhurta a zaživa

nikdy jsme si neřekly víc než co je dobrý den
nikdy jsem pro tebe neudělala víc
než podržela dveře
řeklas děkuji
 já rádo se dnes stalo
úsměv byl pro mě dlouhý jak srpek měsíce
za ním v dálce  Jupiter jak osvícená hlava
ušlapaná zemská planeta
a já

II.

jedno co dnes bude 
má usoužená lesní myško - promiň, já tě dřív
ve tmě podzemní dráhy sotva znala
škoda že jsem se tenkrát nezeptala
co za příběh to nosíš do ulic - a kolik vlasů 
sis pro syny vytrhala
kolik stránek ti zbývá odkrýt život - abych se mu s tebou smála
nic
takhle si tě budu 
nadosmrti pamatovat

jako lásku pro kterou jsem neuměla chvíli 
ukousnout střep měsíce - a že mě bolel náraz do čirého skla
a že zábly mě boty s ukousnutou špičkou
jako lásku 
pro kterou jsem okousala ze života příliš mnoho 
až celý střep nám popukal

a jestli se mlžilo, tak v mysli jenom se mnou

III.

ta hudba mě tak nadchla až spolkla jsem kus hřbitova
myslím už na jiného - tak promiň mi to utajený
sežmoulaný hrdinství
ten vysněný pán mi uniká za markýzy v živých snech
utíká a vrhá 
jiné myšlenky jak dívat se líp
na to jak mu je
jak je mi tam někde s ním

čelím obchodům - prázdným výlohám kde chtěla bych zažít
třeba jen čtvrtinu života poutníka který miluje
až po poslední výhybce

však nenaleznu
sotva vydýchnu název ulice kde bych se ukotvila s klidem
pána čeká podobný osud jako dámu - v básních
a ve vratké filozofii dívčího života
balzám je smích a někdy
trochu rum
bolest je nutnost, zápřah
- přírodní sladkost a někdy trochu um
uběhly s klubka nitky v dáli a rty popraskaly
s plnou pusou slov  jen nezalknout se 
křičet  jen bláznit  - třepotat se  - někdy to mrzí
nebát se říct hmmm
vyjít ven
napít se a smát se

IV.

nakonec spím napůl ucha přilepená k polštáři
spolu s kučeravou liškou mrznu rzí
skrz průduchy zamlžíš zrak na samotu
a jestli vážně mrzne za oknem tak jsme jen rozpukané sklo
ve světě kde nedometeš
cestu k oltáři  a kde jsme sami sobě oškliví 
zasloužíme odpověď skrz jezero potu
neboj se jít výš

být větší než promyšlené zlo