29. Miradouro do Véu da Noiva / 30. Porto Moniz

*

29. Miradouro do Véu da Noiva

Po kafi nás Decio veze k jednomu z nejúchvatnějších vyhlídkových bodů na Madeiře, kterým je Miradouro do Véu da Noiva. V překladu to znamená Závoj nevěsty, nejspíš proto, že voda padající z výšky připomíná rozevlátý hedvábný závoj. Vlastně by se tak mohl jmenovat jakýkoliv vodopád, ale místním patriotům to raději nebudeme říkat, že, nakonec do muzea Cristiana Ronalda se také málokdo odváží jít v dresu Lionela Messiho.

Parkujeme na malém odpočívadle a jdeme na vyhlídkovou terasu. Když jako jeden z mála nacházím odvahu odtrhnout pohled od hromad pletených čepic s anténkou, kilometrů ubrusů s dírkovanou výšivkou a stohů korkových pivních podtácků imitujících kachlíky azulejos, opírám se o zábradlí, pod kterým kvete obrovská agáve a pak konečně zřím onen div divoucí, nádheru velkolepou a skvost oslnivý. Vodopád Véu da Noiva je ve skutečnosti ústím řeky Ribeira de João Delgado, která chrlí vodu ze sto deseti metrové výšky přes starou pobřežní silnici. Nemilosrdně ukusuje z její šíře a písek, štěrk i asfalt unáší s sebou do oceánu. Původní cesta traverzující po útesech je uzavřena neproniknutelnou bariérou. Za ní si příroda hltavě bere zpátky, co jí bylo vyrváno. Člověk musí tajně přelézt dvoumetrovou zeď, aby si s hřmícím požíračem silnice mohl udělat selfie. 

Když už máte po Madeiře něco najeto, zjistíte, že podobné úkazy jsou vlastně celkem běžné. Některé silnice jsou do té míry kropeny vodopády, že se jim říká automyčky. Možná proto se na zdejších cestách nepotkáte s kabriolety. Také málokdy narazíte na půjčovnu skútrů a motorek. Ani cyklistika zde není zrovna oblíbeným sportem, přesto že po vyšlapání strmého kopce v parném létě se může tento typ vodopádu jevit jako vítané osvěžení. Masa vody padající ze skalního převisu však občas obsahuje oblázky, kameny i uvolněné balvany, a dostat šutrem do hlavy, to by jistě žádného cyklistu nepotěšilo. Do příkrých madeirských kopců se tento dopravní prostředek stejně nehodí. Pravda, tlačí a nosí se o něco snadněji, než třeba skútr, ale proboha proč? Abyste se cestou vzhůru strhali a při sjezdu dolů odrovnali brzdy? 

*

30. Porto Moniz

Průzračnost, čistota a barva vody na mnoha místech ostrova dosahuje katalogových parametrů. Díky Golfskému proudu je Atlantik také relativně teplý. Ovšem i relativita je relativní. Průměrné teploty vody se pohybují mezi 15 a 22 °C. Přestože se samotní Madeiřané odvažují vstoupit do moře jen v letní sezóně, což jsou asi dva týdny na konci srpna, otužilejší Evropané se v něm alespoň na okamžik smočí i mimo sezónu. Pouze turisté z Ruska zde plavou celoročně a koupel si pochvalují. Ostatně známé ruské přísloví praví, že voda, která teče, přece nemůže být studená. 

Přístav Porto Moniz proslavila přírodní lávová jezírka, jimž kdysi dávno dala vzniknout chladnoucí láva, vlévající se do moře. Ztuhlé magma na pobřeží oceánu tvoří dramatické scenérie tu a tam vylepšené betonem do formy krotkých tůněk, naplněných mořskou vodou. Jsou vhodné k bezpečnému cachtání i za toho největšího vlnobití. Najdete je na dvou místech. První soustava jezírek má podobu mořských lázní s betonovými chodníky, pohodlnými schody, toaletami, převlékacími kabinkami a uzamykatelnými šatnovými skříňkami. Za tento komfort zaplatíte vcelku nepatrné vstupné. O kus dál jsou jezírka s minimálními stavebními úpravami a zcela bez zázemí. Sem je vstup zdarma. Kupodivu je zde i méně turistů. 

„Při troše ostražitosti by se člověk mohl támhle pod tou skalkou převléct do plavek,“ říkám si v duchu a pozoruji, že nejsem sám. Už se zde do plavek převlékají čtyři nejotužilejší z mých spolucestovatelů. Dnes počasí sice nestojí zrovna na naší straně, je zamračeno, fouká a prší, ale vysvětlujte doma, že jste byli na ostrově v Atlantiku a nemáte ani jednu fotku, jak v něm plavete. A proč jste se takový kus světa zbytečně táhli s vodotěsnou kamerou.

„Neboj, vlezu tam jenom po kolena,“ uklidňuji zimou se třesoucí manželku. „Nafilmuju pár rybek, Pepu, Marušku a Michala s Gábinou, ať mají památku, a jen co se osvěžíme, hned zase půjdeme.“

Člověk by myslel, že bazény známé jako Piscinas Naturais do Cachalote jsou taková uzavřená místa mezi skalisky, kde prostě oceán našplouchá vodu, ta je potom teplejší a prohřátější, tudíž příjemnější ke koupání. Pak do ní ale namočí nohu a pozná, jak hluboce se zmýlil, jenže rozmyslet si svoji pošetilost nemůže, protože už stejně plave. Vstupní schůdky jsou totiž porostlé příšerně kluzkou řasou. Prskám slanou vodu nosem i ústy, ohmatávám si bouli na hlavě a snažím se kameru, která celé moje triumfální entrée nahrávala, namířit také na někoho jiného. Ve vodě plaveme jenom my Češi. A ryby. Venku je to jiné. Jakkoli působilo místo zprvu opuštěně, nyní se na březích srocují davy s fotoaparáty. Zahlédl jsem dokonce číšníka a toaletářku z nedaleké restaurace. Snažíme se předstírat, že koupel v ledové tříšti je pro nás běžná část denního programu. Otužilci si nahlas pochvalují zlepšení nálady, zvýšení bdělosti, nárůst energie a zrychlení metabolismu. Mně začínají tuhnout svaly, tep se zvolňuje, tlak snižuje a dýchání zpomaluje. Tělo se podle všeho připravuje na hibernaci. Také se začínám dost podobat Šmoulovi.

„Vylez, nebo se nachladíš,“ strachuje se o mě žena, „a budeme kvůli tobě každou čtvrthodinu zastavovat na čůrání!“ 

„Nnneboj,“ cedím nevesele skrz drkotající zuby, „dddneska už určitě čůrat nebudu. Nnnemám čím.“