Šedivý kohout (13. část)

13

Luboš zarputile dřepěl na gauči.

Prošla jsem dvacet třicet centimetrů od něj, musel si mě všimnout. I tak se tvářil, že ne. Abych rozptýlila veškeré pochybnosti a zároveň posílila jeho smyslové vjemy, popadla jsem tu fotku s mateřskými znaménky a zamávala mu s ní před nosem: „Co to má znamenat?“

Trhnul sebou. „Co jako?“

„Fotka. Proč máš pod nosem pihy?“

„Podej mi ji.“

Obracel fotku ze všech stran.

Rozčílením se mu třepaly ruce. Málem ji upustil na zem.

Otočil zámkem na zadní straně rámečku, aby ji vyndal ven.

Znovu si ji prohlédl.

„To je to tak vtipný?“

„Jen se podívej,“ vyzval mě. „Uvidíš sama.“

 „Máš na ní pihy,“ trvala jsem si na svém. „Můžeš mi to nějak vysvětlit?“

„Můžu. Nejsou to pihy.“

„Co-že?“

„Jsou to skvrny od fixy.“ Zamával přede mnou palcem, který byl celý zamazaný od černé barvy.

To mě vytočilo.

„Ještě řekni, že jsem je namalovala já.“

„Nic takového netvrdím.“

„Děláš ze mě blázna, to je celé.“

„To ani nemusím.“

Podívala jsem se mu zpříma do očí. „Můžeš mi říct, kdo jsem?“

„Jsi moje žena. Je to jednoduché jak facka.“

„Nějaký důkaz by nebyl?“

„Klidně se mě zeptej. Na cokoliv.“

„Kde mám občanku?“

„Jak to mám vědět?“

„Zeptám se na to Blanky. Nebo Klárky.“

„To mi nepřijde jako dobrý nápad,“ vyhrkl Luboš.

„Smím vědět proč?!“

Luboš se zhluboka nadechl. Neříkalo se mu to snadno: „Protože… protože už jsou obě po smrti.“

(...)