Krásný život

Z díry vylezl jezevec. Člověk by se až divil, jak může vypadat tak čistě, když přece žije v temné noře, kde je plíseň, vlhko a pavouci. Jezevec si olízl stříbřitý kožíšek a pomyslel si: „Celý život trávím okolo své nory, do které se na noc vracím. Takhle vlkem kdybych se stal! Mohl bych běhat svobodně po lese a nebát se o svůj kožich. Zvířata, co jich je plný les, by mě respektovala a zároveň se i bála. To by byl krásný život,“ zasnil se jezevec a zalezl zpět do své sluje.

Ráno se probudil a zjistil, že je vlkem. Byl sice menší, ale o to silnější. Ve svém těle vnímal pocit moci a síly. Dvěma skoky se dostal z nory ven, rozběhl se přes les a uháněl jako vítr. „Nu, dobré je to,“ brumlal si jezevec pod čenichem. Už z dálky mu šla zvěř z cesty a ptáci s křikem kroužili nad stromy. Když narazil na vlčí smečku, vrátil se mu starý jezevčí strach, ale jen na okamžik. Uvědomil si, že je přece vlkem, a po vzájemném očuchání byl do smečky přijat.

Protože to byl opravdu chytrý jezevec, vydobyl si u ostatních vlků respekt. Byl mazaný a výřečný a krásně vyl a brzy se stal vůdcem vlčí smečky. Jezevec uměl vycítit kořist a jeho plán, jak ji ulovit, sklízel jeden úspěch za dalším. Byl to život, ve kterém jezevec putoval dnem i nocí a poznával nové kraje. Starý usedlý jezevčí život kolem nory byl už jen snem.

 Uběhl čas a smečka se dostala do míst, kam vlci nechodí, a jednoho dne se střetli se lvem. Ten svou mocnou tlapou a jediným úderem rozdrtil nejbližšího vlka a vrhl se na druhého a třetího. Vlci se rozprchli a zastavili se až daleko na kopci. Jezevec nevěděl, že může existovat zvíře, které je silnější, než vlk, smutně se stočil do klubíčka a v duchu si pomyslil. „Teď už nebudu mít klidu, lev je daleko mocnější! Kdybych se tak stal lvem! To bych si pak užíval života a svobody plnými doušky,“ pomyslel si a usnul.

Ráno jezevce probudilo hrozivé vrčení, a když otevřel oči, zjistil, že jeho druzi a kamarádi na něj dorážejí a cení zuby. Zlostně zařval a srazil tlapou nejsilnějšího vlka. Ostatní se dali na útěk. Rozběhl se za svou smečkou, aby se zeptal, proč tak na něj vrčeli, ale ta ještě více zrychlovala a uháněla do údolí. Celý udýchaný se zastavil a poznal, že se stal lvem s mocnými pazoury a zubisky. Když se vydýchal, zařval tak, jak to dovedou jen lvi. „Uuuáááá, jsem králem všech zvířat!“ Rozléhalo se do údolí, a když putoval krajinou, všechna zvěř mu šla z cesty. Jednoho večera narazil na lví smečku a dostal starý jezevčí strach, ale jen na okamžik. Byl přece lvem a po vzájemném očuchání jej smečka přijala. Svou mazaností a výřečností se stal brzy vůdčím lvem. Rozděloval úkoly, radil a urovnával lví spory.

 Jednoho dne, když vedl smečku v husté džungli, se ozvaly výstřely a dva silní lvi se skáceli k zemi. Ostatní šelmy se pod palbou rozutekly; každá na jinou stranu. Jen jezevec ještě chvíli zůstával na místě a kroutil svou velkou hlavou, protože nemohl pochopit hrozivou sílu, která létala vzduchem. Ale nakonec přece jenom odskočil do houštiny, kde se ukryl. Přišli dva lovci s puškami, ze kterých se ještě kouřilo. Nikdy v životě ještě neviděl člověka. Nezdál se mu větší nebo silnější, ale přece jenom byl mocnější než lev. Lovci stáhli ze zvířat kůži a odešli.

 Toho dne se jezevec kousl zlostně do tlapy a pomyslel si: „Tak přece je ještě někdo mocnější, než je lev,“ a jezevce zasáhla touha ze zvířat nejvyšší, a to touha stát se člověkem.

Ráno, když se probudil, cítil, že je mu hrozitánská zima, a když si oblizoval tlapu, zjistil, že má kůži holou jak právě narozená myš. Neměl ani drápy a jeho pusa byla bez silných špičáků, a když se v úžasu postavil na obě nohy, zatočila se mu hlava. Udělal pár kroků sem a tam a vnímal silnou energii v hlavě. Nikdy ve svém životě nezakusil takového krásného pocitu. Mít hlavu vzpřímenou, ale když se rozeběhl, zapíchl se mu do paty trn. „Ouuvej,“ zanaříkal jezevec a zastavil se. Ránu se mu nepodařilo ani oblíznout, ani nevěděl, co má dělat, a tak usedl na pařez. Po chvilce si trn z paty jednoduše vytáhl jiným trnem a podivil se nad svou novou schopností.

 „Sssss,“ zasyčel varovně had a jezevec si uvědomil, že musí rychle z lesa pryč, že tady už není pro něj místo. S hlavou plnou strachu putoval po dva dny džunglí bos, hladový a žíznivý, až narazil na malinkatou vesnici. Vesničané neznámého člověka z džungle přijali a dali mu najíst. Měl krásné tělo a nevypadal jako nepřítel.

 Jezevec se ve své nové podobě zorientoval a prokázal svou chytrost a výřečnost. Nejprve pomáhal místnímu obchodníku s rozvozem zboží a poté zastával složitější činnosti. Rychle se naučil číst a psát, a mohl se tak domoci lepšího postavení. Uběhl jeden rok a stal se ve vesnici váženým a vyhledávaným pro své rady. Ze svých minulých proměn znal tajemství lesa. Věděl, kam jít za zvěří, kdy bude pršet, a taky se dokázal snadno vcítit do myšlenek druhého člověka. Říkalo se o něm, že zná i budoucnost. Chodili se za ním radit i z okolních vesnic. Jezevec se dozvěděl, že existují města, která jsou tak velká jako třeba sto vesnic, a když nashromáždil dostatek peněz, vypravil se do hlavního sídla.

 Když do města dorazil, začenichal, aby vycítil nové příležitosti. Nejprve začal obchodovat se dřevem, neboť džungli znal dokonale a věděl, na jakých místech roste rovné a zdravé dřevo. Když zjistil, že zlato znamená pro člověka více než všechno ostatní dohromady, začenichal a vzpomněl si na malou horu. Když byl ještě vlkem, hrávala si tam vlčata s třpytivými kameny. Neváhal a ihned se tam vypravil a opravdu uviděl spousty zlatých valounů.

 Nasbíral tři bedny zlata a vrátil se zpátky do města. Zlato prodal a za utržené peníze si koupil celou horu. Založil těžařskou společnost, která den po dni ukrajovala kousky hory, a za další rok se stal nejbohatším obyvatelem ve městě. Přicházelo za ním mnoho lidí a žádalo o peníze, o rady, o to a tamto. Byl zván do různých spolků, aby pronesl svou řeč. Jezevec peníze rozdával, rady udílel a za své zásluhy byl odměněn nejvyšším státním řádem.

 Uběhlo mnoho let a jezevec pocítil, jak stárne a jak mu ubývá sil, až se jednoho dne rozhodl, že půjde daleko od lidí, od všech hlučných záležitostí a povinností. Odjel daleko z města pryč do oblasti, kde žil ještě jako jezevec. Ulehl do stráně a zadíval se na hvězdy. Byly tiché a majestátné. Vnímal ohromný prostor pro to, co všechno se může stát a kým může být. Začenichal a cítil, jak se propadá do neznámého prostoru. Jeho myšlenka nebyla na něco konkrétního, čím by mohl být, jen vnímal nesmírné možnosti své příští proměny.

 Pomalu zavřel oči, a když je opět otevřel, zjistil, že je ve své noře. Všude klid a pohoda. Olízl si stříbrný kožíšek a pomyslel si: „Nu, není špatné být zase jezevcem.“