Babky z Čapkárny

Babky z Čapkárny

   Chodím plavat a je to fajn. Řekl by někdo to je toho, taky chodím. Ale já plavu rád a dobře. Zapomněl jsem podotknout. Náš bazén se jmenuje Čapkárna. Mám rád spisovatele Karla Čapka, a o to mám náš bazén radši. Říkáte si proč? No, že se jmenuje právě po něm. Je pravdou, že pokud bych měl skutečně rád Karla Čapka, nepsal bych tyto řádky a šel zase raději k vodě. Ale jsem troufalým a stejně jako jsem se naučil plavat tím, že jsem byl do vody hozen, tak věřím, že se naučím psát tím, že budu psát a psát. Ale zpět na bazén. Je ve stylu funkcionalismu. Stojí tady od té doby, co sloh tohoto architektonického umění byl moderní. Chvála první republice. Bazén pořád působí jako z té doby, na pár moderních výjimek. Jednou z nich jsou elektronické šatní skříňky a turnikety. Co tady i přes to všechno dnes "moderní", zároveň však syrové a chladné zůstalo, je jistý genius loci místa. Mám to tady rád. Uličky jsou zde klikaté a nic neříkající. Neukazují ani směr k bazénu ani samotnou cestu ven. Jsou vykachlíkované až ke stropu. Kachle jsou už nové, plné zmatených barev a geometrických tvarů nenavazujících na plochy stropů ani podlah, každá jiné velikosti či barvy.  Člověk by se i na chvíli ztratil, hledajíc v nich smysl či lad. Po několika desítkách metrů chodeb a chodbiček se za hluku návštěvníků s vůní chlóru, dává tušit onen svatostánek ducha i těla, bazén. Říkáme sic tak neurčitému celku i s jeho nehezkým zázemím, ale ten skutečný chrám plný vody, tím středobodem, je až bazén samotný. Nechci zde pateticky a opět troufale, pro změnu v duchu Vančurova génia a jeho plovárny u Krokových Varů snít. Ale neubráním se tomu, když vím, že tady se dá koupat za každého počasí. Sic pod střechou schován, avšak nebývaje tak vystaven nezpůsobile nešťastnými dny léta, plných deště. Náš krytý bazén stojí na piedestalu. Člověk k němu musí vystoupat po devíti schodech. Nejdříve je vidět jen pomyslná vlnka mohutného dřevěného stropu, který je vskutku impozantním, až vymodleně chrámovým. Pro svoji výšku a charakter. V něm pak zapuštěná obrovská kulatá světla, která v poměru k výšce stropu nepůsobí nijak výrazně. Ba co víc, jsou decentní a radostně funkční. Celý strop připomíná palubu lodi zmítající se ve vlnách. Se světly jako okny kajut naklánějící se plachetnice. Nápad velice odvážný a kreativní na svou dobu. Chvála panu architektovi. Samotný bazén pln čisté vody je dlouhý dvacet pět metrů, široký snad deset. Ve svém nejhlubším místě má bazén bezmála čtyři metry. To bylo z důvodu, že nad hlubinou křišťálové vody se čněla věž skokanského můstku. Měla tři metry a pružné odrážecí prkno materiálu laminátového. Bylo blankytně modré barvy a čnělo tady od Sokola přes spartakiádu do teplákových souprav a nikomu nevadilo.  Dnes v dobách plochých dovedností má pouhý metr do výše, a to z důvodu obecně platných, ale pouze falešných pocitů všeobecného bezpečí. Bylo tak sníženo, jako pomyslná laťka všech dovedností kolem nás. Já jako kluk, který ještě nechodil do školy a neuměl se dospěle bát, jsem z toho třímetrového prkna skákal šipky. Tehdy byl strach u nás mezi kluky ostudou a slabostí, doprovázený posměchem. Mé první šipky byly naplacato, jindy na červená lýtka až to pálilo. To vše za povzbuzování otčíma, který mé plavání trávil v hořejším bufetu. Ten bufet byl pověstným a jeho sláva se již nenavrátí, ani neustálým střídáním zoufale odvážných pronajímatelů dneška. Doba je taková. Můj otčím stával za prosklenou vitrínou bufetu a pil pivo. Za každý další skok po hlavě mě povzbuzoval přilepenou desetikorunou na sklo, tehdy hnědou papírovou, a tichým šepotem rtů mě povzbuzoval, skoč a je tvoje! Nikdy jsem ty peníze nedostal, co jsem dostal po bazéně, byl párek v rohlíku, sodovku a lízátko ve tvaru snad smrku, už si nepamatuji. Byl to rituál po každém mém plavání. Člověk by nevěřil jak chutná dítěti něco tak obyčejného jako je párek v rohlíku s hořčicí. Když si to teď uvědomuji, byla to vlastně odpověď plánovaného hospodářství na tržní, prozápadní hotdog. Byla to doba, která spoluutvářela můj svět, ze kterého vycházím posud až pateticky. Ano, jsem si vědom své nevědomosti, či snad falešné vědomosti. Ona přítomná realita bývá jiná a až ta, tvoří skutečný svět.

   Nedal jste si boty do truhlíku! Ozval se něčí nabroušený hlas. Do truhlíku patří muškáty přeci. Ozval jsem se v mírnějším tónu hlasu, abych nevystupňoval něčí vztek. Navíc je sucho, dodal jsem kráčeje stále za svým. Babky z Čapkárny. Jsou asi dvě, možná tři, to přesně nikdo neví, tím že jsou neustále v pohybu všude a nikde, člověk má pocit, že jich jsou tisíce. Jezdí s moderním strojem, či jen gumovou metli a čistí podlahu od vody a nečistot. Mezitím sbírají, co se kde válí, tady ručník, plavecké brýle, mýdlo či šampón, dokonce i samotné plavky. Na jejich obranu, neberou ničeho pro sebe, ale odnášejí vše na recepci při vstupu. Kde pak z těchto artefaktů návštěvníku udělají na parapetu výstavku. Nechť kdo chce a tváří se že věc je jeho, ať si vezme co je libo. Jánošík by se mohl stydět. Tyto babky se prohánějí po všech šatnách, mužských i dámských, jaká to gender vyváženost, Brusel by měl zajisté radost. Co ty viděly nahých zadnic, pánských i ženských, přestárlých i mladých, černých i bílých, žlutých pochopitelně taky. Svlékám se a s mikinou přes hlavu na mě jede hlučný vozík čisticích schopností. Třímá je pevně jako své otěže, babka z Čapkárny. Hlavu vyčesanou do rudých odstínů s nádechy šedé, obočí už jen tetované. Neslyšel jste? Kouleje přitom na mne svýma vodnatýma očima. Vodnatých od dlouze strávených dní v atmosféře chlóru a Sava. Ale slyšel, povídám stále s úsměvem a přemýšlím, jak polonahý smířit tento nerovný spor. Spor s někým kdo tady vládne, má evidentně moc. Potupen a v trenýrkách bos jdu pro plastový truhlík na boty. A to z důvodu, že věk babky je přibližným věkem mé matky, a taky, že první babce přibyla posila v podobě druhé babky, stejně tak odhodlané a vyčasené, spěchající z neukojené zvědavosti za hlasem první babky. Nebál jsem se ani jedné, ale ze slušnosti, a taky abych uspokojil jezdkyni s obludným vozíčkem, který mně svým rámusem a světly vadil více než samotný a nesmyslný spor. Mám to tady rád. Při plavání jsem stále myslel na onu událost. To i přes to, že přede mnou ve společné dráze byla plavkyně, mladá, krásná a štíhlá jako laň. Nedokázal jsem se při svých pravidelných ponorech dlouhého splývání ve špatném plaveckém tempu vůbec soustředit. Nejen na ono tempo samé, ale ani na ladné pohyby neznámé plavkyně. Vyrušován a nesoustředěn její mladostí a krásou tyrkysově modrých plavek, pochopitelně ala bikiny, jsem pomalu ani nedýchal. Byly tak malé a volné, přitom napjaté ve svých tenkých šňůrkách jako strunky, po stranách přes štíhle mladistvé boky. Její vystouplé pánevní kosti nechtěně dělaly dvě prohlubně tmavých otvorů, které po pár centimetrech dávaly tušit přítomnost uschovávaného dívčího klína. Vždy mě zajímá na ženském klínu jediné, hladký, či upravený samotnou přírodou, snad upraven břitem, střižený do různých tvarů podtrhujících fantazii své nositelky? Plavu, a v tom se mi v tempu objeví za plaveckými brýlemi, červenošedá hlava. Která v mžiku zastřela mé plující představy s obrazy dívčích klínů. Přitom svojí žilnatě stařecky svraštělou rukou, za vztyčeného ukazováčku, ukazuje přímo na mne. Babka z Čapkárny! Babka z Čapkárny, maje při tom přes své rameno statného plavčíka s píšťalkou. Co se stalo, přemítám zrychleně. Snad plavkyně přede mnou není její vnučkou. Tuše další svár prodlužuji své ponory, které přerušuje zvuk píšťalky, a vědom si že můžu být vykázán z vody za předchozí nemravné pohledy, raději se již neponořuji. Plavu ke kraji s údivem výrazu, který nesmí v nejmenším prozradit chlípnost pohledů nemravy středního věku. Stalo se něco? Ptám se stále s úsměvem, i když trochu zadýchán z předešlého tempa. Nezamkl jste si skříňku, hartusí přes zvuk vody a návštěvníků babka z Čapkárny. Vždyť ji stačilo přibouchnout, namítám s jistou úlevou, že nejsem za chlípníka. To víte, že jo a pak by někdo řekl, že se mu něco ztratilo, a bude to na mně. Tahle výmluva při výslechu usvědčuje každého zloděje, pomyslel jsem si a šel s cupitající babkou z Čapkárny v patách zpátky do šatny. Vždyť tady se nekrade, přemítal jsem nahlas, všude tady máte ty kamery přece. Šel jsem bos a znovu polonahý, teď navíc mokrý se zalehlým jedním uchem. Ale kamery nemáme v šatnách, víte, mladý pane, štěbetala babka za klapotu svých sanitárních cuklí. No, škoda pomyslel jsem si, avšak už v duchu jen sám pro sebe, s novou hříšnou myšlenkou na onu plavkyni. Teď pro změnu v šatnách s kamerou sledující její nahou přítomnost. Otrnulo mi s jistou úlevou, asi že nakonec není vnučkou oné babky. No, tak se snad alespoň podíváte dovnitř, jestli vám něco nechybí, než ji zavřete ne? Zahartusila červenošedá hlava vodnatých očí a vytetovaného obočí. Vedle skříňky stála přitom druhá babka a souhlasně vrtěla hlavou nahoru a dolů. To nemusím, vždyť tady stála po celou dobu vaše kolegyně. Taky není důvod, odpověděl jsem kuse přes drkotající zuby. Já u sebe na bazén nic nenosím, on mi totiž kupuje párek v rohlíku můj otčím. Otočil jsem se na obě babky trochu s úšklebkem, abych podtrhl pointu nesmyslného vtipu, zavřel jsem ledabyle skříňku a šel znovu plavat. Svůdná plavkyně v tyrkysových plavkách byla pryč. Snad v jiné dráze, možná v šatnách na odchodu.  Přepadla mě znovu má bazénová představa. Viděl jsem onu dívku znovu, otírala své nahé tělo v šatně růžovým ručníkem. Dveře byly pootevřené a já se na ni upřeně díval skrze ně. Stála s jednou nohou na zemi a s druhou lehce pokrčenou na lavici. Nožku propnutou v úzkém chodidle, nadzvedaje tím špičku svých prstů doruda lakovaných nehtů. Zatnuté lýtko, pnulo pevnou kůži bez jediné pihy. Viděl jsem tenounké provázky vody stékající po nevinně bílých stehnech. Kapičky zrcadlily na svém lesklém povrchu zlatavě rudé odstíny. Byly věrnou barvou volně neupraveného a svobodně si rostoucího klína. Stála v předklonu s hlavou mírně skloněnou, přitom pootočenou pohupujíc s ní do stran, suše si při tom své dlouhé kadeře blonďatých vlasů oním růžovým ručníkem. Podívala se na mě. Pousmála se koutkem plných rtů s hlavou stále mírně skloněnou. Napřímila se s jednou nohou stále na lavici, maje tak své dlouhé nohy mírně od sebe, viděl jsem všechno, všechnu její smyslnost. Byla tak krásná, tak mladá a přitom tak neotřele vyzývavá. Chtěla něco říct podávajíc mi přitom svůj ručník. Rychle jsem sklopil svůj zrak, koktavě se omlouval a pomalu zavřel dveře. Dnes to plavání nebude stát za nic, i kdyby, mám to tady stejně rád. Můj bazén, moji Čapkárnu.

Karlu Čapkovi k výročí 133let od jeho narození, trochu v Hrabalovském stylu, věnuje Ondřej Bejl (odvážný plavec či psavec).

19. 1. 2023 Ostrava