S kabinkou a bez kabinky

S kabinkou  a bez kabinky

V jednom odlehlém báru, kterému místní neříkali jinak, než-li „Louže“, ačkoli cedule na tom podniku nikdy nevisela, se jednoho podvečera sešli šneci a slimáci. Stalo se tak po závodech, které vyhlásil klub „Na starém blátě“ – v levém kotli hřiště skandovali slimáci „Makej, makej, dej jim na budku!“, zatímco se z druhého kotle hřiště ozývalo „Nasliň nohu, žeň domeček do slepého rohu!“

No prostě o závodech kdo – s kým nakonec padla remíza a v tom odlehlém báru se sešli dva velmi rozjařelé týmy fanoušků. Šneci byli o něco klidnější – přeci jen po zápase to měli blízko domů. Popíjeli klidně, dokud se do nich neobul jeden slimák z klubu protivníků vlastním veršem:

„Blbečku, v domečku,
Tobě se žije,
zatímco na nás,
celý den chčije!“

Šneci si to nechtěli dát líbit. Jeden z nich, Rudolf, vstal odvážně od stolu a doplazil se k tomu přidrzlému básníkovi:
“Kdo to řekl? Snad nějaký holobrádek, který nemá na činži?”

To však Rudolf neměl říkat. Následkem těch slov, které samozřejmě popudily slimáky,,se vše dalo do pohybu.

Oslovený slimák holobrádek se začal ihned bránit.
“Na jakou činži? To se chceš jako vytahovat? Co Ti na mne smrdí, snad to, že musím bydlet pod listem?”

“To jsem nechtěl říci,” zpomalil ten Rudolf a uvědomujíce si svoji chybu se snažil vše vysvětlit. “Podívej se, zatímco Tobě bez práce roste nad hlavou lupen, tak já musím celý den nosit na zádech tu těžkou kabinku a tu den co den chránit. A  když mi na ni něco spadne, zalepit. Neschovám se tak rychle, jako ty. A co třeba taková slepice? Ta se, na tebe se jen podívá a uteče. A co já? Jak mne uvidí, chce skořápku a  v tom už mi jde o život.” Hájil se šnek

“Nechtěj, abych se rozplakal, kolikrát si prosím Tě potkal v životě slepici? Prostě, ani jednou, přiznej to, jinak bys neměl tak pěkně vymalovanou budku. “ stál pevně na jedné noze ten slimák. “A jak jsi vlastně k tomu domečku přišel, no pověs?” Nechtěl přestat, zatímco se mu odvážnější kolegové domlouvali, ať neblbne.

“No kde by, nezáviď, snědil jsem ho po našich. Tatínek měl domeček, maminka měla domeček, děda taky – nikdo mi nedal na výběr. Prostě mám domeček, kam zmizím v cukuletu, to je samozřejmě výhoda, ale i ta má to svá omezení” Zamračil se ten šnek, až by se ho druhý lekl. 

“Jedno Ti řeknu, šnečku s budkou, zatímco si myslíš, že my slimáci jsme bez nepřátel, tak to není pravda.Jen naklademe vejce, už po něm čmuchá střevlík. Pak se najde dost často i šnek, jako - Ty,  který na naše vejce dostane chuť.A když vyrosteme, slepice sice nezajímáme, zato nesmíme potkat rejska, ježka, čínskou kachnu..no nemáme to taky jednoduchý.

K hovoru se přidal i dvanáctiletý hlemýžď. Měl kabinku už porostlou mechech, zažil toho prostě mnoho. „Tak pánové, nechte toho, nebudeme se tu přeci jeden před druhým vytahovat jako malí kluci. Co by si bez vás uklízečů slimáků a bez nás rovněž uklízečů hlemýžďů příroda počala. To by se všude jen válely kusy shnilých kytek, které by nikdo nesnědl.

„Doufám, že nezačnete kolego narážet i na to, že my slimáci se tak nějak požíráme navzájem,“ Zvedl se rovněž velmi starý slimák. Slimáci se dožívají do tří let věku, proto jim nejsou hlemýždi zvyklý moc naslouchat.

„To bych si nedovolil,“ sklonil tykadla ten starý hlemýžď, to je vaše věc. Jste prostě k sežrání,“ rozesmál svým dodatkem své zastánce.

„No nechme toho, odsekl ten starý slimák. Už vás chci parto kabinková vidět na dalším zápase. Co si budeme namlouvat, naši hráči jsou štíhlí  a protáhnout se kdejakou skulinou, ale vy s tou bednou?“ Pobavil naopak své zastánce slimák. „Jen se s tím krámem na zádech tahejte.“

Nálada polevila poté, když kdosi z davu zařval jako lev: „ A víte, co se mi na těch našich zápasech nejvíce líbí? Že nemusíme vymýšlet ženské a mužské týmy, můžeme mít jedny záchodky, můžeme být prostě on či ona, to není to super?“

Kolem půlnoci se slimáci i hlemýždi vydali domů. Každý po své slizem označené cestičce, kterou si označil svým vlastních pachem.