Šedivý kohout (18. část)

18

„Nepotřebujete něco?“ zeptala se mě bruneta v sesterském čepci. Byla pohledná, milá a měla zpěvavý hrdelní hlas.

Nejvíc mě zaujaly její krásné černé oči a vlasy.

Čekala na odpověď. Jenže co na to říct?

Potřebovala bych tolik věcí… Pokusila jsem se aspoň o úsměv.

Sestřička mi ho oplatila s profesionální zručností.

„Píchnu vám injekci. Vyhrnu vám rukáv… Hotovo.“

Trhla jsem sebou. „Co mi to dáváte?“

„Něco pro uklidnění.“

Hořce se usměju.

Proč by se obtěžovali s řemeny, když mají oblbující injekce.

Hůl položená na židli mě vyděsila.

Byl tam. Prošedivělý stařec se starostlivým pohledem. První a poslední návštěva, která usedla k mému lůžku.

„Musíš mít hroší kůži,“ zasyčela jsem.

„Proč?“

„To se ptáš? Potom, co jsi mě zmlátil holí?“  

„Zmlátil?“ ošil sebou. Ukázal mi pokousanou nohu: „Jenom jsem se bránil.“

„Potřeboval jsem tě dostat do sanitky,“ dodal omluvně.

Pohodlně jsem se opřela o opěradlo. Chtěla jsem slyšet víc.

„Vždycky jsem stál při tobě.“

Chtěl pokračovat, ale hlas se mu zasekl v hrdle.

Překvapeně jsem k němu vzhlédla.

„Miloval jsem tě a pořád tě miluju,“ vysoukal ze sebe.

Zvlhly mi oči. Nešlo to zastavit.

„Něco jsem ti přinesl. Třeba si konečně vzpomeneš.“

Z kapsy vyndal zmuchlaný papír, který rozhrnul do naší svatební fotografie.

Byla to ta, na níž sedíme v parku pod košatým kaštanem a tulíme se k sobě jako dva puberťáci. Lubošovi to neskutečně slušelo, já měla velké černé oči, černé vlasy.

Z fotky sálala naděje, láska, bezstarostnost.

„Když nás fotili, řekl jsem ti, že jsi vrána, co našla strom pro svoje hnízdo,“ zašeptal Luboš, než mi stiskl dlaň s veškerou něžnou naléhavostí, jaké byl schopen.

„Vrána, co našla strom pro svoje hnízdo,“ opakovala jsem do zbláznění. Brečela jsem u toho, Luboš taky.

Vzpomněla jsem si, JÁ si VZPOMNĚLA!

(...)